Bez tebe se neobejdeš! Nic nedokážeš! křičel manžel, zatímco skládal své košile do velké tašky.
Ale ona to zvládla. Nesložila se. Možná, kdyby si našla čas přemýšlet o tom, jak přežije se dvěma dětmi, vsugerovala by si spoustu hrůz a možná mu i odpustila tu nevěru. Jenže na to nebyl čas bylo na čase odvést holky do školky a honem spěchat do práce. Manžel se doma ukázal teprve před půl hodinou. Spokojený se svou novou láskou, sebejistý až běda.
Takže když si oblékala kabát, dávala jasné a stručné pokyny:
Olgo, pomoz Aničce zapnout bundu a v mateřské škole dávej pozor, aby hezky jedla. Paní učitelka si stěžovala, že nechce jíst kaši.
Aleši, snaž se prosím hned vzít všechny svoje věci. Netáhni to zbytečně. A klíče od bytu nech ve schránce. Nashle.
Olga se narodila přesně o půl hodiny dřív než Anička a tak byla považována za starší. Teď jsou jim čtyři roky. Holky jsou šikovné, každá má svou hlavu. Olga sní tu nechutnou krupicovou kaši prostě proto, že se to má, kdežto Anička si rádoby trvá na svém: Jsou v tom hrudky, to jíst nebudu.
Dobré bylo, že mateřská škola byla pět minut od paneláku. Holky povídaly, rozptylovaly nepříjemné myšlenky. V práci taky nebylo kdy se soustředit na vlastní starosti jako dětská doktorka měla paní Tereza plno dětí v čekárně a odpoledne ji čekaly návštěvy nemocných.
Až večer, když v předsíni uviděla prázdné věšáky, kde obvykle visely manželovy bundy, uvědomila si, že od dnešního dne je sama. Jenže není v její povaze hroutit se a stěžovat si vše musí být, jak má, nebo ještě lépe. Vždycky je možnost si sednout a bědovat, anebo chladnokrevně promyslet možnosti a hledat v nich špetku pozitivního. Tak nejdřív večeře, je potřeba uvařit.
Co se nám s holčičkami změnilo? přemítala Tereza, když krájela zeleninu na salát. Manžel odešel. A jakou měl vlastně roli? Co teď budu muset zvládnout navíc? Nic, co bych nezvládla. Jen malinko upravit program. Já to dám. Všechno bude dobré. A ještě lepší. Nechci žít ve stínu toho, kde je, jestli je zase u té nové. Raději sama. Těžší, ale klidnější. Po přečtení další pohádky z Dobrodružství Krtka a polibku na dobrou noc spěchala do koupelny pověsit prádlo, co už vypnula pračka.
Před spaním si dopřála hrnek čaje, srovnala si myšlenky a rozplánovala zítřejší den. Holky jsou jako dvě kapky vody dvojčata. Dva jsou možná víc práce než jeden, ale Tereza si to nikdy nepřipouštěla. A vždycky žasla, když jí okolí litovalo.
Máme se dobře, odpovídala, nikdo se tady nezhroutí. Zvládám to.
Když čajník zapískal, zalila si oblíbený čaj s meduňkou a rozsvítila lampičku. Venku fičel vítr a padal hutný sníh s deštěm, ale u nich doma bylo teplo a bezhlučně ticho, jen hodiny klapaly…
A najednou někdo zazvonil. Na prahu stála sousedka. Tereza se zarazila tahle postarší paní jí nikdy nebyla moc příjemná. Osamělá důchodkyně, ráno vždy venčila svého voříška, zdravila Terezu krátce se sevřenými rty. Tu psa Tereza několikrát zahlédla u popelnic: hubený, lehce ošuntělý, tichý, sledoval očima vyhazovaný pytel se zbytky. Paní si ho zřejmě vzala z lítosti domů. Nikdy za ní nikdo nechodil, maximálně šla pro chleba, nebo teď tedy venčit pejska.
Omlouvám se, že vás ruším,” začala sousedka a více se zabalila do ručně pleteného šálu. Viděla jsem dnes, že váš manžel nakládal věci do auta. Opu… Odpustíte tu otázku, ale odešel od vás?
To není vaše věc, odsekla Tereza.
Ne, ne, to není, souhlasila paní. Jen bych vám chtěla říct kdybyste někdy potřebovala pomoct, klidně přijďte. O děti se postarám, nebo s čímkoliv jiným.
Pojďte dál, navrhla Tereza. Jak se jmenujete? zeptala se, když nalévala čaj do dvou hrníčků a nabízela sušenky.
Jsem Ludmila Navrátilová. Vy jste přece paní Tereza, viďte. Takhle Terezo, ukousla sušenku a pokračovala, já se nevnucuji. Jen abyste věděla, kdybyste něco potřebovala, opravdu ráda pomůžu. Bez peněz, prosím vás, nic za to nechci. Paní Ludmila opatrně upila čaje a přikývla:
Výborný čaj. To je meduňka? Já ji mám na zahradě na chalupě, pěstujeme tam kde co. Přijeďte někdy v létě si odpočinout, je tam dost prostoru. Mám tam také krásnou jabloň, úžasně sladká jablka…
A Tereza na ni najednou hleděla jinak: proč si myslela, že stará paní je nepříjemná? Protože se nikdy nevnucovala, nevyptávala se na dvojčata, nevtírala se do života jako ostatní, jen mlčky prošla kolem? Tereze připadala pyšná, odměřená. A vidíte, teď o muži nic neřeší, nesype sůl do ran, prostě jen nabídla pomoc.
Teď už na Ludmilu koukala nově: byla upravená, nové bačkory, vlasy stáhnuté do uzlu, na sobě šaty s krajkovým límečkem. A voněla jemnými starosvětskými parfémy.
Tereza poslouchala vyprávění o zahradě, jablkách, malé horké sauně, rybníku s kachnami a všechny tíživé myšlenky pomalu mizely, v hrudi bylo najednou nějaké hezčí teplo
Na to všechno si Tereza dobře vzpomíná, i když už uplynulo pět let. Hlas manžela, jak křičel: Zhroutíš se! Nezvládneš to!” pořád někdy slyší.
Ale to všechno je už pryč.
Ludmila šikovně krájí jablka, skládá je na těsto a vkládá pekáč do trouby. Saláty jsou na stole, hovězí s karotkou bublá na plotně. Dnes má milovaná sousedka narozeniny. Je srpen, dokořán otevřená okna a dveře chalupy. Kuchyň voní jablečným koláčem.
Tak mockrát mě zachránila! vzpomíná Tereza, když hledí na zčervenalou starou paní u trouby.
Co bych si bez ní počala? Holky ji milují jako vlastní babičku. A přitom mi tehdy stačilo nezvat ji dovnitř, neotevřít Teď už mají devět let, jsou školačky. V létě jsme vždycky tady, u rybníka, s kamarády, u milované babičky. Naše.
Půjdu ještě pro pár jablek, uděláme kompot, říká Tereza a jde s košíkem ven.
Pod jabloní, ve stínu, leží fena Bára. Kdo by věřil, že ta vytahaná, vyhladovělá psice od kontejneru, co ji Ludmila zachránila, se promění v krásnou labradorku?
Všechno je to o lásce. Jenom láska nás drží nad vodou, myslí si Tereza a podává Báře sušenku z dlaně.
Na konci dne si píšu, že jsem pochopil, že v každé situaci, i když se všechno rozpadne, se najde někdo, kdo vám podá ruku. A někdy láska přijde z nečekaného místa. Jen nesmíme zavírat dveře.
