Bez tebe se zhroutíš! Nic nedokážeš! křičel Lukáš, házeje své košile do obrovské tašky sparťanskou horečkou.
Ale ona to zvládla. Nezhroutila se. Možná, kdyby si jen na chvilku dovolila přemýšlet o tom, jak přežije sama se dvěma dětmi, vymyslela by si tisíce hrůz a kdo ví, možná by i tu nevěru odpustila. Ale na to nebyl čas musela vodit holky do školky a rychle běžet do práce. Manžel totiž dorazil domů teprve před půlhodinou: spokojený se svou novou láskou, nadutý vlastním úspěchem.
A tak, navlékajíc si kabát, rozdávala Táňa jasné a stručné pokyny:
Lucie, pomoz Elišce zapnout bundu a ve školce dávej pozor, ať pěkně jí. Paní učitelka si stěžovala, že odmítá krupicovou kaši.
Lukáši, vezmi si hned všechno svoje těžce nabyté bohatství. Nedělej drahoty. Klíče od bytu hoď do schránky. Čau.
Lucie přišla na svět přesně o půl hodiny dřív než Eliška a tak byla považována za starší. Teď jim byly čtyři roky. Byly samostatné, každá s naprosto rozdílným charakterem. Lucie prostě tu protivnou krupicovou kaši sní protože musí, kdežto Eliška řekne: Jsou tam hrudky, to já nejím.
Naštěstí byl školka jen deset minut cesty doslova za rohem činžáku. Holčičky štěbetaly a rozptylovaly tak všechny zlé myšlenky na nejistou budoucnost. A v práci nebyl čas myslet na soukromé trable. Ordinace praktického lékaře byla plná, pacienti se střídali co minutu, a po ordinačních hodinách byly ještě návštěvy.
Teprve až večer, když v předsíni spatřila prázdné věšáky, kde visely jeho bundy, pochopila, že odteď už je opravdu sama. Jenže v sobě nikdy nenosila ochotu litovat se nebo si stěžovat. Musí vše běžet jako obvykle nebo lépe. Z každé situace jde najít východisko, hledat něco aspoň maličko pozitivního. Začít může třeba večeří.
V čem se u nás s holkama změnilo? přemítala Táňa, krájíc rajčata na salát. Manžel odešel. Jakou roli vlastně plnil? Co teď bude na mých ramenou? Vlastně nic, co by nešlo zvládnout. Jen trochu poupravit denní režim. Zvládnu to. Všechno je v pořádku. Bude líp. Nebudu už dál myslet na jeho zálety, kam pořád mizí. Sama je to těžší, ale mnohem klidnější.
Po další kapitole “Dobrodružství Ferda Mravence”, když políbila usínající holky, pospíchala pověsit prádlo z pračky. Potom si dopřála šálek čaje, aby si uspořádala myšlenky a naplánovala zítřejší ráno. Lucie s Eliškou byly jako vejce vejci dvojčata. Možná je mít dvě děti náročnější, ale Táňa si to nikdy nemyslela. Vždy ji překvapilo, když jí někdo soucitně říkal: To musí být hrozné.
Máme se dobře, odpovídala vždy. Nikdo nepadá na ústa. Já to zvládám.
Rychlovarná konvice zasyčela. Táňa nalila čaj s milovanou meduňkou, zapnula lampičku na polici. Venku bylo pusto, déšť se sněhem bubnoval do oken, ale v bytě bylo teplo, útulno a tišinu jen rušily hodiny na stěně.
A tu někdo zazvonil. Když Táňa otevřela, překvapeně zírala na svou sousedku paní Boženu. Stará paní jí byla vždy trochu nepříjemná. Osamělá důchodkyně často vyváděla tu svoji rozpadající se fenečku na procházku, zdravila Táňu jen tiše a s pevně semknutými rty. Táňa tu chudinku vídala u popelnice vychrtlou, smutně sledující každý pohyb kolem odhozených sáčků s odpadky. Asi se jí paní Božena zželela a vzala ji pod svou střechu. Nikdo ji nikdy nenavštěvoval, jen občas zajela na trh nebo venčila psíka.
Omlouvám se, že Vás ruším, zabalila se paní Božena do tlustého šálu, ale viděla jsem dnes, jak Vám manžel nakládal zavazadla do auta. Opuštěl Vás?
To není Vaše věc, vyštěkla Táňa.
To tedy opravdu není. Já Vám chci jen nabídnout pomoc, kdybyste kdykoliv potřebovala pohlídat holčičky nebo s čímkoliv pomoci.
Ale pojďte dál, Táňa zaskočena pustila paní Boženu dál. Jak se vlastně jmenujete? zeptala se, zatímco nalévala čaj do skleniček a stavěla na stůl talířek s lineckými koláčky. Posaďte se.
Jsem Božena Švejdová. Vás znám jste Táňa. Tak vidíte, Táničko, odpověděla paní Božena a ukousla kousek koláčku, nevnucuji se. Jen vím, že jsem tu a ráda pomohu. Ne pro peníze, kdepak. Jen tak. Bavilo by mě to.
Paní Božena upila čaj a se zasněným úsměvem dodala:
Výborný čaj. Je to meduňka, viďte? Já ji pěstuji na chalupě v Orlických horách. Přijeďte v létě na návštěvu, místa je tam dost. Mám tam krásnou jabloň, sladká jablka…
Táňa se dívala na paní Boženu a kladla si otázku, proč si myslela, že jí je protivná. Možná proto, že se nikdy nevnucovala, neměřila ji pohledem, jak to s těmi dvojčaty zvládá. Nikdy se nevyptávala, nevnucovala se do jejího soukromí. Prostě mlčky prošla. A Táni se zdála zpupná a uzavřená. Přitom se opravdu neptala na muže, nesypala sůl do ran, prostě přišla nabídnout pomoc.
Táňa na Boženu teď nahlížela novým pohledem. Byla čistě upravená, v nových papučích, šedivé vlasy měla svázané do uzlíku, na šatech měla bílý krajkový límec. Voněla jemnými levandulovými kolínskými.
Táňa poslouchala, jak Božena vypravuje o chalupě, o jablkách, o staré dřevěné sauně u lesa, o rybníku, kde přes léto hnízdí kachny, a starosti byly dál a dál. Najednou bylo tak teplo u srdce…
Na to nikdy nezapomněla. Už je to pět let. Pořád si pamatuje, jak na ni Lukáš křičel Zhroutíš se! Nic nezvládneš!
Ale už je to pryč.
Božena dnes šikovně krájí jablka na tenoučké plátky, zdobí koláč a vkládá plech do horké trouby. Saláty už čekají, gulášek se dusí na plotně. Dnes slaví její milovaná sousedka narozeniny. Je srpen, dveře i okna chalupy jsou dokořán. Kuchyň voní čerstvým jablečným koláčem.
Jak moc mi pomohla! myslí si Táňa, když sleduje, jak paní Božena růžoví horkem od trouby.
Co bych si bez ní počala? Holky Boženu úplně zbožňují. A kdoví, mohla mi tehdy zabouchnout dveře, nepustit mě dál. To je osud. Holky už mají devět, jsou z nich školačky. Každé prázdniny tráví tady, na téhle laskavé chalupě: tady je rybník, kamarádi a babička Božena. Tak laskavá, srdečná, blízká…
Jdu ještě nasbírat jablka, uvaříme kompot, řekla Táňa a s košíkem se vydala pod jabloň.
V jejím stínu ležela fenka Betyna. Kdo by tehdy věřil, že se z té prašivé, zanedbané popelnicové psičky stane krásná fena labradorky?
Láska. Jen láska nás zachrání, pomyslela si Táňa a podala Betyně na dlani piškotek…
