Bez duše

Bez duše
Klára Vávrová se vrací domů.
Byla právě v kadeřnictví, i přesto že je jí už 68 let a nedávno slavila narozeniny, ráda si dopřává pravidelné návštěvy u své kadeřnice.
Klára si nechává upravit vlasy i nehty a tyhle drobné rituály jí dodávají energii a lepší náladu.
Klárko, nějaká příbuzná tě hledala.
Řekl jsem jí, že budeš až později doma.
Slíbila, že přijde zase, hlásí jí manžel Jiří.
Jaká příbuzná?
Vždyť už nemám žádné příbuzné.
Možná nějaká vzdálená sestřenice určitě bude chtít něco požádat.
Měl jsi jí říct, že jsem odjela až do Brna, odpovídá Klára nespokojeně.
Ale proč bych jí měl lhát?
Podle mě je z tvé rodiny, vysoká a statná, vypadá trochu jako tvoje máma, ať jí země lehká.
Nemyslím si, že něco chce.
Vypadá jako slušná paní, dobře oblečená, snaží se Jiří uklidnit manželku.
Za asi čtyřicet minut cizí žena zvoní.
Klára jí sama otevře.
Skutečně, připomíná zesnulou matku, opravdu dobře oblečená: drahý kabát, kozačky, rukavice, malinké diamantové náušnice v uších.
Tomu Klára rozumí.
Klára zve ženu ke stolu, který už stihla prostřít.
Tak pojďme se představit, když jsme příbuzní.
Jmenuji se Klára, bez příjmení, vidím, že jsme věkově podobně.
Toto je můj muž Jiří.
Jakou vlastně máme příbuzenskou vazbu?
Žena váhá, nakrátko se začervená.
Jsem Alena Alena Vladimírová.
Máme opravdu malý věkový rozdíl.
Mně bylo 50 let letos 12.
června.
Nepřipomíná vám to něco?
Klára zbledne.
Vidím, že jste si vzpomněla.
Ano, jsem vaše dcera.
Klid, nic od vás nepotřebuji.
Chtěla jsem jen poznat svoji rodnou matku.
Celý život jsem netušila, proč mě máma nemiluje.
Mimochodem, už osm let není mezi námi.
Proč mě miloval jen tatínek?
Tatínek zemřel teprve před dvěma měsíci.
Až na konci mi o vás řekl.
Prosil, abyste mu odpustila, pokud můžete, vypráví Alena rozechvěle.
Nechápu Máš dceru? ptá se Jiří zmateně.
Vypadá to, že ano.
Vysvětlím ti to později, říká Klára.
Takže jsi dcera?
Dobře!
Podívala ses?
Jestli čekáš, že se budu omlouvat a prosit o odpuštění, tak ne, nebudu.
Nemám žádnou vinu, odpovídá Klára Aleně.
Doufám, že ti tatínek vše řekl.
Jestli chceš ve mně vzbudit mateřské city, tak to nepůjde, ani o trochu.
Promiň.
Mohla bych k vám ještě někdy přijít?
Bydlím kousek za městem, máme velký dvoupatrový dům.
Přijďte vy s mužem za námi, třeba si na to zvyknete.
Přivezla jsem vám fotky vnuka a pravnučky, třeba se podíváte? ptá se Alena opatrně.
Nechci.
Nepřijížděj, zapomeň na mě.
Sbohem, zní Klářina ostrá odpověď.
Jiří zavolá Aleně taxi a jde ji doprovodit.
Když se vrátí, Klára už uklidila stůl a dívá se klidně na televizi.
Tohle chce pevné nervy!
Ty bys měla vést armádu, opravdu nemáš vůbec srdce?
Věděl jsem, že jsi nelítostná a bez duše, ale takhle to jsem netušil, říká Jiří.
Seznámili jsme se, když mi bylo 28.
Milý muži, duši ze mě vyrvali dávno předtím.
Byla jsem vesnická holka a celou dobu jsem snila o městě, proto jsem se učila líp než ostatní a jako jediná z třídy jsem šla na univerzitu.
Bylo mi 17, když jsem poznala Vojtu.
Bláznivě jsem ho milovala, byl starší o dvanáct let, ale to mi nevadilo.
Po chudém dětství bylo město nádherné, stipendium nestačilo na nic, měla jsem pořád hlad.
Proto jsem s radostí přijímala Vojtova pozvání do kaváren nebo na zmrzlinu.
Nic mi nesliboval, ale věřila jsem, že mě vezme za ženu.
Jednoho večera mě pozval na chatu.
Ani jsem neváhala.
Myslela jsem, že když už vše proběhlo, zůstane u mě navždy.
Chata byla pravidelná.
Za chvíli mi bylo jasné, že jsem těhotná a budu mít jeho dítě.
Řekla jsem to Vojtovi.
Byl nadšený.
Věděla jsem, že brzy bude můj stav jasný, a ptala jsem se na svatbu.
Už mi bylo osmnáct, mohla jsem podat žádost na matriku.
A slíbil jsem ti někdy, že si tě vezmu? odpověděl otázkou Vojta.
Neslíbil, a nevezmu si tě.
Navíc jsem už ženatý klidně pokračoval.
Ale co dítě?
Co já?
Ty jsi mladá a zdravá.
Z tebe by mohli dělat sochu dívky s veslem.
Vezmi si na univerzitě akademickou pauzu, než to bude vidět, studuj, potom tě vezmeme k nám.
My pořád nemáme dítě, možná že žena je už starší.
Až porodíš, dítě si vezmeme.
Jak to zařídíme, to není tvoje věc.
Nejsem poslední člověk v radě.
Žena je primářkou.
O dítě se neboj.
Po porodu odpočineš a můžeš zpátky na univerzitu.
Ještě ti zaplatíme.
Tenkrát nikdo o surogátním mateřství neslyšel.
Já byla asi první surogátní matka vůbec.
A co jsem mohla dělat?
Vrátit se na venkov a zničit rodinu?
Před porodem jsem bydlela u nich v vile.
Vojtova žena ke mně nechodila, možná žárlila.
Dceru jsem porodila doma, přivezli porodní asistentku, vše podle pravidel.
Dívka šla hned pryč, nekojila jsem ji.
Už jsem ji nikdy neviděla.
Po týdnu mě slušně poslali pryč.
Vojta mi dal peníze.
Vrátila jsem se na univerzitu.
Po škole jsem šla do továrny.
Dostala jsem pokoj v manželském domě.
Pracovala jsem jako mistr, později hlavní mistr kontroly.
Přátel jsem měla hodně, ale nikdo mě nechtěl za ženu, až jsi přišel ty.
Už mi bylo 28 let, už jsem ani nechtěla, ale musela jsem.
Dál už znáš.
Žili jsme spolu dobře, třikrát jsme změnili auto, dům plný, chata v pořádku, každý rok dovolená.
Továrna nás přežila v devadesátých letech, protože přístroje pro traktory dělali jen v jedné hale, a nikdo nevěděl co v ostatních.
Továrna je dodnes obehnaná ostnatým drátem a strážními věžemi.
Šli jsme na výhodnou penzi.
Máme vše.
Děti nejsou a nepotřebujeme.
Když vidím, co dnes děti jsou končí Klára svůj příběh.
Špatně jsme žili.
Miloval jsem tě.
Celý život jsem se snažil, abych tě zahřál u srdce, ale nepovedlo se mi to.
Dobrá, děti nebyly, ale nikdy jsi nelitovala ani koťátko, ani pejska.
Sestra tě prosila, aby pomohla neteři ani na týden jsi ji nepustila k sobě.
Dnes sem přišla dcera a jak jsi ji přijala?
Vlastní krev, a ty Kdyby nám bylo méně, fakt bych podal o rozvod, teď už je pozdě.
Je s tebou zima, zima, oponuje Jiří.
Klára se trochu vyděsila, nikdy s ní manžel nemluvil tak ostře.
Celý její klid narušila ta dcera.
Jiří se odstěhoval na chatu.
V posledních letech žije tam.
Na chatě má tři psy, sebral opuštěná štěňata, a neví se kolik koček mu tam běhá.
Doma je málokdy.
Klára ví, že jezdí k Aleně, její dceři, zná tam všechny, pravnučku má nejradši.
Byl vždycky zvláštní, už takový zůstal.
Ať si žije jak chce, myslí si Klára.
Touha poznat dceru, vnuka ani pravnučku v ní nikdy nevznikla.
K moři jezdí sama.
Odpočívá, nabírá sílu a cítí se báječně.