Proč ses rozhodla pro rozvod? zeptala se jí tchyně tím typickým tónem, jako by měla právo hodnotit její život. Viktorie neměla v plánu bydlet s rodiči svého manžela. Přesvědčil ji k tomu právě on. Tvrdil, že jeho maminka nechce pustit syna z domu. Muž ve čtyřiatřiceti letech! Ale Viktorie ho nakonec litovala.
Máme odlišné představy o životě, to je celé. Tak to ve světě chodí. Nejsme první ani poslední, pronesla klidně, i když v duchu toužila říct pravdu naplno.
Ale proč ve skutečnosti? Protože jeho matka volala Davidovi každý den přes videohovor, aby ověřila, zda Viktorie všechno zvládá. Stávalo se to pokaždé, když tchyně nemohla dorazit osobně. Na svatbě, když gratulovala novomanželům, pronesla do mikrofonu:
Jsem moc ráda, že se můj milovaný syn konečně oženil. Samozřejmě, mohla by být lepší nevěsta. Ale co už, je to tak. Něž se, Viktorie.
Možná tehdy měla Viktorie odejít. Tchyně totiž celé roky doufala, že Viktorie Davida opustí, a dělala pro to první poslední. Jenže David se nikdy nepostavil na její stranu. Ten den, kdy projížděli kolem domu tchyně a tchyně nevpustila Viktorii dovnitř, jen mlčky kývl. Tchyně prohlásila, že si chce se synem promluvit sama. Viktorie byla nucena čekat hodinu venku, na mrazu.
Proč neodešla už tehdy? To dnes sama neví. Ale tentokrát už bylo rozhodnuto. Nezkoušej na mě tyhle řeči. Prostě rozdílné názory… to jsou jen pohádky pro filmy. Řekni rovnou, co ti vadí na mém synovi. Přiznávám, nejsi ta, kterou bych chtěla u Davida vidět. Ale když už to dopadlo takhle, nepustím tě tak lehce. Co ti chybí?
Viktorie se ušklíbla. Nepotřebovala její souhlas. Odešla sama. Do toho domu přišla jen kvůli muži, kterého měla ráda. Důvod k rozvodu byl jasný. Tchyně. Odcházím, řekla klidně Viktorie.
To ti nedovolím, vykřikla tchyně.
Víš co? Je mi to úplně jedno. Pro mě nejsi nikdo, odvětila Viktorie.
Vrať mi polovinu ceny prstýnku! vykřikla tchyně a hlas se jí třásl vzteky.
Cože?
Chci zpět polovinu ceny prstenu, co ti můj syn koupil!
Viktorie se rozesmála. Tak o prstenu mluvíš? To je jediné, co tvůj syn za celý svůj život dokázal koupit? Vezmi si ho. Já ho nechci.
A tak se rozešly. Viktorie se marně snažila pochopit, jak mohla souhlasit se sňatkem s mužem, jakým byl David. Vždyť tchyně ukázala svou pravou tvář dávno před svatbou. Jak mohla Viktorie souhlasit? To ví asi jen pánbůh.
Víš, já se taky vdávám, oznámila jednou v kuchyňce v práci kolegyně Viktorie.
Vážně? Za koho? Promiň, to jsem zvědavá.
To neuhodneš, zasmála se kolegyně, za Davida. Tvého bývalého.
To nemyslíš vážně! Ty přece moc dobře víš, jak jsme se rozešli!
Věděla jsem to. Ale každý to má jinak. David je tak starostlivý. A jeho maminka nám pomáhá na každém kroku. Občas možná až moc, ale mě to nevadí.
Mě už je to taky jedno. Hlavně, že už je to za mnou.
Podívej, tady mám od něj prstýnek. Dívalas ses?
Viktorie už tušila, co uvidí. Byl to přesně ten samý prsten, který kdysi daroval jí. Ani si nedali tu práci koupit nový! Ne, to jí ani trochu nepřekvapovalo.
A ještě měl vyryto Navždy spolu. Kéž by tuhle větu mohla jednou navždy vymazatViktorie se pousmála a podívala na kolegyni, která nadšeně hladila prstýnek, jako by držela vůbec něco vzácného. V duchu ji politovala, ale už necítila zášť, spíš úlevu. Vyšla z kanceláře ven, zabořila ruce do kapes kabátu a zhluboka se nadechla chladného vzduchu. Poprvé za dlouhou dobu ji nepálil v očích stud a lítost. Napadlo ji, že Navždy spolu nemusí znamenat připoutanost k druhému člověku, ale klidně k sobě samé.
Znovu se rozesmála tentokrát opravdově, volně, až se po ní na ulici pár lidí ohlédlo. Věděla, že na ni doma nikdo nečeká. A právě v tom byl její nový začátek. Než došla k přechodu, vytáhla z kapsy drobnou zlatou náušnici, kterou kdysi dostala od babičky, a v dlani si připomněla, jaké to je rozhodovat sama za sebe.
Po letech to byla právě svoboda, která měla v jejím příběhu poslední slovo. A prstýnek na cizím prstu? Konečně ho mohla pustit s upřímným přáním: Ať jste šťastní navždy spolu. Ale beze mě.
