A hlavně nezapomeň na banány pro babičku Boženku! Jenom ty malé, jak má ráda! Minule jsi koupila něco, no radši nemluvit! Maruško! Tohle se dá zařídit, sakra práce? To tě tak strašně bolí splnit, o co tě někdo poprosí?
Marie Pavlů, hlavní účetní v polostátní firmě, matka dvou dětí a vcelku spokojená manželka, si těžce povzdychla a kývla do prázdna. Byla si stoprocentně jistá, že i když ji máma nevidí, její reakci stejně velmi živě pozná.
A nekývej, ale udělej to. Tebe člověk zná, holka! Máš v hlavě samý průvan! Maruško! Už bys konečně mohla dospět.
Na podruhé si už odpustila kývnutí. Místo toho jednoduše utrousila: Ano, mami, jasně, dobře, rozloučila se a zavěsila.
Dospět právě ve svých čtyřiceti s kouskem konečně nadchází čas! No to určitě.
A do konce pracovní doby zbývala půlhodina a Maruška statečně předstírala, že se soustředí na report. Výsledky nebyly nijak slavné. Hlavou jí běžely různé myšlenky, převážně z kategorie na mě všechno padá. Přitom ona je přece ta hodná. To máma tvrdila vždycky.
Naše Maruška je poklad! Opravdová hodná holčička.
Jako malá to bylo roztomilé. S bílou nadýchanou mašlí ve vlasech, v krajkové sukýnce samá rozkoš, samý zázrak!
No, jasně. Zázrak škubl tři cvičky cestou z družiny, v kapse třítisícový poklad archu od kolegy, co nutně potřeboval kotvu pro loď a místo banánků do kasičky nosil šutry z pískoviště.
Maruško! Co máš na hlavě?
Hnízdo. Paní učitelka Tomšová mi poradila, ať si stoupnu na hřiště a počkám, jestli si v něm vrabci neudělají děti. Aspoň k něčemu by ten účes byl.
A ta mašle?
Tu si vzala Lucka. A vyměnila za autíčko. Mami, víš že Tomáš má opravdovou loď? Ukazoval nám ji ve škopku s vodou! Plula jak Titanic.
A co druhá stužka?
Táta říkal, že má style, když ji nosím na ruce. Mami, proč vlastně fouká vítr?
Maruško!
No co?
Prosím tě, nech mě už být s těma blbostma! Mám v hlavě úplnej koncert bolesti.
Malá Maruška hned ztichla a po cestě domů maminku bokem pozorovala. Co když ji vážně bolí hlava? Třeba už nikdy nebude vcelku a skončí jako ty vaječné skořápky, co mama hází do koše po smažených vajíčkách.
Ta její dětská fantazie! Ještě jsme nebyly z půlky cesty a už jsem kvůli mámině hlavě potichu slzela, až jsem začala kvílet jako sousedovic Máňa.
Máňa byla taková směšná, trošku hloupoučká voříškyně. Vyla při každé příležitosti ale opravdický drama předvedla, když její pán, pan Jiráček, šel na tahu. To vyla Máňa celé dny a noci a sousedi byli na prášky. Děcka z celého třetího vchodu prosili rodiče, ať vezmou Máňu do jiné rodiny. Samozřejmě, že máminy nadávky a sousedské stížnosti pomohly přesně nula. Máňa zůstala. Jen jednou pak ztichla, uprostřed svého koncertu, a všem bylo jasné je zle.
S Jiráčkem se loučil celý dům. Byla to dobrá duše, vždycky ochotný pomoct. Jen, jak říkala máma, člověk slabé vůle.
Tehdy Máňa vyšla ze vchodu, sedla si na schod a jen koukala za lidmi, co šli za panem Jiráčkem, házeli kytky na cestu, vůbec neštěkala. Já, tenkrát neodvedená do školky, hladila Máňu, ale ani ocasem nehnula, i když normálně za pohlazení vyváděla. Máma mě zatáhla za ruku a šly jsme k zubaři. Když jsme se vrátily, našly jsme Máňu na stejném místě nehnutě, zamrzlé tlapky a smutné oči. Přísahala bych, že brečela.
Mami, proč nemá vidět slzy?
Co na tomhle bylo tak zásadního, netuším, ale máma se zachvěla, dřepla vedle psa a tiše zašeptala:
Máňo Pojď k nám, holka On už se nevrátí
Rozuměl pes? Kdoví. Máma vzala Máňu na ruce a rozhodla za všechny.
Tak jsme přišly k Máňě. Prožila s námi dlouhý život, dožila se sedmnácti a paměť mi vypovídá právě tuhle dobu: škola, svatba, první práce, první dítě Už nikdy nevyla. Logicky přijímala tlapy, courala s kýmkoliv řekl Jdeme ven! a odešla jako baletka: s tichým povzdechem, nosem zapichnutým v mojí slaný ruce. Jiného psa už jsem nikdy nechtěla, i když děti škemraly, pohled na ty oči bych nevydržela.
Jinak jsem dětství měla šťastné. Máma, táta, dvě babičky, zajíc bezušák, palačinky se smetanou co víc si přát? Babička Olina měla chalupu u Kolína, kam jsme s mamkou jezdily zřídkakdy. Proč? Tajemství dospělých, na rozhovor pro dospělé, děti se radši nechají ve sladké nevědomosti. Všichni se tam bavili, jen máma byla divná. Tenkrát jsem to nechápala.
S druhou babičkou Boženkou jsem jezdila k moři. Tu jsem milovala zvlášť. Pro babičku Boženku neexistovala tabu, odpovídala mi na všechno a to jsem občas od mámy schytala.
Proboha, mami, nač jí to vykládáš? Vždyť je malá, nic tomu nerozumí!
Tys byla taky chytrá jak rádio. A Maruš je po tobě.
Řechtala jsem se, jak se máma čertila a sama měla hlavu jak pálenku. Polovinu babiččiných historek o tom, odkud se berou děti, jsem stejně nepochopila, ale zjistila jsem, že příště se musím zeptat, proč dospělí říkají dětem jen půlku pravdy.
Docela zásadní by to bylo. V rodině se děly věci, které jsem neměla vnímat. Dospělí se snažili tvářit klidně, ale za zamčenými dveřmi ložnice občas začalo drama a končilo potichu, máminým pláčem. U babičky Oliny na chalupě se zatínaly rty a slova šla mimo mámu. Já, nic nechápající dítě, jsem tahala mamku do kuchyně, kde babička míchala svůj legendární třešňový koláč.
Mámo, pojď! Babička ti to ukáže! Pak nám ho doma upečeš stejně ho moc neumíš.
Máma se převinila, zavrtěla hlavou: Ne! Dospělí se mnou tuto situaci nehodlali řešit. Dnes vím, že pokrevní příbuznost nemusí znamenat skutečnou blízkost. Hádky, dusno a dítě v tom hledá světlo na konci tunelu.
Rodiče se rozvedli, když mi bylo deset.
Zrovna byla holčičí párty u nás doma, šťastný chaos, když se bouchnou dveře a mámin výrok: A je to. Hotovo.
Máňa to docvakla rychleji než já. Přicucla se k mámině noze, já křičela na kamarádky, že bude dort, a málem jsem zapomněla, co se stalo. Když jsem přišla pro mámu, vidím holku se psem, jak zírají do zdi. Když jsem se opatrně ptala, máma se probrala a řekla: Jasně! Dort bude! Běž k holkám!
O chvilku později vyšla s úsměvem do obýváku a jala se krájet dort, u kterého strávila půl noci, aby všem dokázala, že je kulinářka ve vlastní třídě. Po odchodu všech hostů si se mnou sedla na pohovku a vtiskla mi do ruky polévkovou lžíci:
Dort dobrý? No jasně! A kašli na všechny diety, Maruško teď hlavně, že taky bude jednou svá slavnost!
Když jsem byla starší a šlo o placení, tátovy alimenty sotva stačily na nové triko nebo džíny. Oslavy a radosti byly vzácné jak volné místo v tramvaji. Zůstávaly Vánoce a moje narozeniny, máminy už neexistují.
Babička Boženka měla jasno. Kdykoliv seděla u čaje, klábosila o tom, že máma musí znovu začít žít. Máma jen kroutila očima.
Už toho bylo dost.
Později mě zaměstnávalo, co by bylo, kdyby se máma nebála nového startu. Kdyby si dovolila srdce znovu otevřít. Kdybych měla sourozence a máma by místo věčné migrény konečně smála.
Realita: máma ztrácela chuť do života, přitvrdila, a já děkovala, když se na scéně zjevila Máňa, protože její paradní zoubky ukazované na mě většinou zchladily moje pubertální sklony ke konfliktům. Stačila jedna pořádná štípaná do kotníku a hned jsem šla radši trucovat do pokoje.
Proč je máma taková, mi vysvětlila babička. Jako vždy bez servítek:
Co chceš? Každá ženská ztrpklá bez lásky.
Ale my ji máme rády!
Jé, Maru, tak to neber. Žena potřebuje chlapa, co ji dává pocit, že je že má svoje místo. S dětmi ani s rodiči to nejde. To pochopíš, až budeš vdaná.
A měla pravdu. Když mi bylo šestnáct, mámě sotva osmnáct, pověděla mi o tátovi a já to pobrala jako letní povídku s mírně trpkým koncem. Že máma netrpěla fantaziemi, na rozdíl ode mě, poznala jsem až později.
Co jí nikdy neodpustila?
Nev ěru. Promiň, holka. Ale je lepší slyšet pravdu hned. Ne abys otce nenáviděla! Život je krátký na pěstování zášti. Z něj máš půl sebe. To si nezapomeň.
Máma o něm nikdy neřekla křivé slovo.
A nikdy neřekne. Je rozumná. Pořád budeš jeho milovaná dcera.
Myslíš, že ho pořád miluje?
Asi ano. Proto už nechce nic měnit.
Babi, myslíš, že já někdy najdu někoho takhle na celý život?
Nevím. Modlím se, abys narazila na někoho, kdo za to bude stát.
Svého manžela, Petra, jsem potkala přesně jak babička předpověděla. Na první zkoušku na vejšce jsem se řítila jak Pendolino do poruchy a vrazila do vysokého, trochu nehezkého kluka. Chytl mě v letu jako hokejista puk:
Slečno, nemáte na mě příliš rychlé tempo? Dejte mi číslo, ať vás stačím najít, když příště proletíte kolem.
Samozřejmě jsem mu číslo nedala, ale po úspěšném zápočtu stál v chodbě a čekal.
Tak co, už nespěcháte?
Brali jsme se po třech letech. První bydlení: se švagrovou a hlavně s mámou, která Petra nemohla vystát.
A co jako je programátor? Sedí celý den u počítače, žere chleby už brzy tu bude malý hroch!
Nenadávej, mami. Dáš mu chleba a bude klid.
No jo, ale ty na to doplatíš, uvidíš
Petr se snažil extraligu deset let, ale nakonec máma uznala, že z ní je skoro zlatý zeťák.
Když přišlo druhé dítě, Marušku pořádně postrašil signál, který poprvé nepochopila:
Maruško, kde jsi byla? Odešla jsi na hodinu, ještě máš odvahu! Práce za tři a ty nikde! říkala máma, mezi tím v troubě táhla Petrův oblíbený špenát.
Maruška stála v předsíni, tvářila se jako jelen před Tatrami a nechápala šla na kontrolu opravdu včera, ne dnes! Maminčiny časové posuny nikdo nepochopil.
Na vyšetření mámu nedostala. Sama si tajně domluvila doktora přes tátu.
Nemám pro vás dobré zprávy. Bude potřeba další vyšetření, ale už teď vidím, že se budete muset připravit na těžké časy.
Ledový proud v rukách ne, to není přece o její mámě! Vždyť je tak mladá!
Důvodů je hodně. Nejhlavnější je, abyste šetřili nervy ten stres, to je hrozné svinstvo.
A od toho dne bylo všechno jinak. Blízcí babička, Petr, děti, táta ti najednou byli mnohem víc, ale máma prostě máma. Je potřeba, aby měla klid. To je dnes hlavní. Dům si pořídili, i když málem šli do hypotéky.
Zvládnem to, hlavně že jsme spolu, prohlásil Petr.
No klid měla Maruška tak jednou za ulitou zimu.
Máma často zapomínala, kde je a plánovala cestu domů.
Mami, tvoje ložnice je támhle, vpravo za chodbou.
Mně tvůj pokoj míjí, já mám svůj byt!
Jasně, mami, ale zítra tě budu potřebovat s klukama. A babička je nemocná. Tak tu zůstaň, prosím.
No dobře. Ale nebude to furt! Taky mám svůj život!
Chápu, mami. Já na tvým místě bych to taky nesla blbě.
Bez babičky by to Maruška dávno vzdala. Díkybohu za ni.
Babi, opravdu už si skoro nic nepamatuje?
Ale kdepak, Maruško. Na věci z dětství má paměť jako slon. Vždyť mě dohání, co jsem už dávno zapomněla. Víš, dneska mi to přijde jako trest za ty roky v práci, když jsem na tvoji mámu neměla čas. Věčně práce, úkoly, všechno jen narychlo. Tobě jsem se věnovala víc, máma to nikdy nezažila. Kéž bych to mohla napravit Víš, když teď máma na mě kouká neví proč, neví přesně, kdo jsem ale už jí nebolí. Usměje se. A v těch chvílích vím, že je šťastná, mladá, zdravá Ty momenty stojí za všechno, holka.
Pak babička odešla, rok po tom, co Maruška věděla, že už nic nebude jako dřív.
Dávej na ni pozor, Maruško! Už nemůžu.
Přikývla, kousla se do tváře a v hlavě probíhala jediná myšlenka musí to zvládnout, nesmí babičce ukázat, jak moc se bojí zůstat na to sama.
Nedívej se na ni už jako na mámu. Stáří je vlastně návrat do dětství. Děti žijí srdcem. Dospělým se srdce rozbije až s koncem. Ty křič, když musíš, ale nikdy ne před ní, ano? Odpustíš jí a poprosíš nebe, aby ji někdo taky někdy tak miloval Slib mi to!
Slibuji.
Kolikrát si ten rozhovor Maruška přehraje, těžko říct. I teď.
Podívala se na hodiny, popadla kabelku peněženka, klíče od auta, deštník všecko. Vyrazit! Vyzvednout kluka z fotbalu, mladšího ze školy a pak do obchodu pro banány. Ty malé, jak měla babička Boženka nejradši.
A protože máma, když je uvidí, možná na malou chviličku uvěří, že babička pořád žije. Stačí přejít chodbu, ignorovat tázavý pohled ošetřovatelky, otevřít dveře do obýváku a tam: stejné křeslo, s flekem od mléka, které tam zůstane, dokud na něj někdo bude vzpomínat.
A máma si zamumlá:
Maruško! Proč jsi nevyčistila polstrování? Kolikrát ti to mám říkat?! Koupilas banány? Babička hned přijde, říkala.
Samozřejmě, mami! Sedni si, dám ti čaj.
V křesle bude místo na moment obsazené, bude čas občas se přitulit k máminým dlaním a zachytit ten přísný, ale jemný pohled.
Maruško, co to máš na hlavě? Kde máš kartáč? Podej! Já tě učešu! Panebože, už je tak pozdě Jde se spát! A co chceš zítra k snídani? Krupičnou kaši, nebo palačinky?
