Zbal si věci, potkal jsem svoji první lásku, oznámil mi manžel. A za hodinu už sám stál u dveří s taškou
Marek se vrátil v neděli večer ze srazu spolužáků. Libuše zrovna umývala poslední talíře.
Byl nějaký jiný rozjařený, v tváři mu hrály ruměnce, jako by se právě dozvěděl o povýšení nebo že vyhrál Sportku. Libuše po něm střelila pohledem, když si otírala ruce do utěrky: To se asi dobře bavili, pomyslela si.
Marek mlčel. Vyzul se a šel spát.
Ráno seděl v kuchyni s pohledem odhodlaného člověka, který udělal v životě nějaké důležité rozhodnutí. Ruce složené na stole, výraz velmi vážný, skoro jak v nějakém filmu. Libuše mu položila kávu a otevřela ledničku, do které chtěla uklidit zbytek karbanátků. A tehdy spustil.
Líbí, musíme si promluvit.
Libuše v duchu povzdechla. Ta známá věta začátek všeho špatného, co jen může přijít.
Včera jsem potkal Ivanu. Pamatuješ? Vyprávěl jsem ti o ní. První láska.
Libuše si pamatovala. Ivana byla v jeho vyprávěních jednou za pět let, zejména když trochu popil a začal sentimentálně vzpomínat: My byli mladí a pošetilí. Běžné řeči.
Povídali jsme si dlouho. A no, Líbí, zbal si věci.
Libuše se otočila. Karbanátky pořád zůstávaly na polici.
Cože?
Rozhodli jsme se být spolu. Já a Ivana. Chápeš?
Libuše se na něj chvíli dívala.
Ta garsonka je stejně moje, přihodil Marek pro jistotu. Tónem, jakým lidé říkávají: a vůbec. Bude lepší, když si najdeš něco jiného.
Libuše vrátila karbanátky zpátky do lednice. Zavřela dvířka opatrně, aby magnetka s fotkou z dovolené v Chorvatsku nespadla.
Už máš jasno? zeptala se.
Ano.
Libuše kývla a odešla do pokoje.
Sedla si na kraj postele a zírala na zeď, kde visel kalendář s koťaty, co společně koupili v lednu na trhu, protože něco chtěli ten stál padesát korun. Leden i únor dávno pryč a kalendář visí dál. Zrzavé kotě s mašličkou se na ni dívalo trochu filozoficky.
Tak takhle je to, pomyslela si.
Dvacet let žila s mužem, který právě teď sedí v kuchyni a čeká, až začne balit. Dvacet let je dlouhá doba.
Byt v Nuslích, co si poprvé pronajali, kde ze starého kohoutku tekla voda a soused Mirek za zdí v noci nadával.
To bankrot, kdy Marek chodil po bytě šedivý tři měsíce a Libuše předstírala, že nevidí, jak večer pije na balkoně.
Ta nemocnice, kam ho odvezla s akutním slepákem ve tři ráno a chirurg potem řekl: Ještě hodinu a bylo by pozdě. To maturitní večírek jejích studentů byla učitelka češtiny když tam Marek přišel s květinou a stál nesměle ve dveřích třídy. Všechno to bylo. A teď jako by se to nikdy nestalo.
Libuše vstala. Prošla se po pokoji. Zastavila se u skříně.
Na horní polici, v zadním rohu, ležely důležité papíry.
Marek pořád seděl u stolu, ťukal do telefonu očividně si něco psal s Ivanou, protože se občas pousmál. Úsměv lehce nejistý, a zároveň slavnostní, jak to mají lidé, co čekají potlesk.
Libuše si sedla naproti a položila na stůl složku.
Bereš už doklady? mrkl Marek.
Ne. Jen ti chci něco ukázat.
Otevřela desky.
Líbí, teď ne…
Ticho chvíli.
Našla, co chtěla, a podala mu.
Byla to manželská smlouva. Před patnácti lety, když Marek začal podnikat se stavebninami, jim právník doporučil zformalit majetek. Marek to bral ležérně: To je jen papír. Jsme rodina. Libuše šla k notáři sama, podepsala, přinesla kopii domů.
Marek tehdy jen kývl, zastrčil papír do šuplete, a Libuše ho pak potichu přesunula do skříně.
Nepočítala strategicky. Byla prostě pořád pečlivá.
Jinak, ten podnik se stavebninami krásné plány na tři roky dopředu vydržel čtrnáct měsíců, než se vše zhroutilo.
Dluhy nebyly malé. Tehdy navrhla prodat byt a splatit vše najednou. Marek řekl: Netřeba, zvládnu to. A opravdu, zvládl, akorát ne za tři měsíce, ale za šest let. Po kouskách. Libuše chodila do práce na dva úvazky a neztěžovala si.
Marek vzal smlouvu a začetl se.
Libuše si nalila zchladlou kávu a napila se.
Počkej, řekl Marek, hlas měl najednou slabší. Tady je
Ano, přikývla Libuše.
Byt je při rozvodu tvůj…
Ano.
Ale…
Marek se podíval znovu, pak složil papír.
Libuše nespěchala. Ať si čte. Měl patnáct let čas ptát se, teď si přečte pořádně.
A dluhy? ozval se nejistě.
Ty z podnikání zůstávají tobě. Máš tam čtvrtý bod.
Marek zmlkl. Na jeho mobilu blikala zpráva Ivana se asi ptala, jak pokračuje. Neodpovídal.
Líbí… začal pomalu.
Co?
Tos jako schválně všechno nechala?
Libuše se zamyslela. Odpověděla popravdě:
Ne. Jen nevyhazuju papíry.
Byla to pravda. Schovávala všechno účtenky, záruční listy i návody od staré pračky, potvrzení ze školky. Pečlivý člověk. Co naděláš.
Marek zíral chvíli na list, pak z okna.
Libuše se zvedla, schovala desky, opláchla šálek a otočila se.
Marku. Někdo z nás si opravdu musí najít jiné bydlení, řekla. Máš pravdu.
A šla do pokoje.
Marek zůstal ještě dvacet minut sedět v kuchyni.
Snad třicet. Libuše nesledovala. V pokoji dělala drobné věci, které dělá každý v nenormální situaci: skládala staré knihy, co ležely u postele, přesadila muškát z parapetu na polici, otřela prach. Když jsou ruce zaneprázdněné, hlava tolik nehučí.
Do dveří přišel Marek.
Líbí…
Otočila se. Stál s papírem s tou smlouvou a držel ho, jako by to byl zázračný dokument.
Líbí, pojď, promluvme si rozumně.
Dobře, souhlasila Libuše. Naprosto klidně.
Ta smlouva to bylo dávno. To byla jiná doba. Vůbec jsme…
Co jsme?
Marek se odmlčel. Nenašel slova. Že si myslel, že se nikdy nerozejdeme? Že nebude smlouva potřeba? Že nepřemýšleli?
Notář to ověřil, řekla Libuše. Je to právně v pořádku. Kontrolovala jsem to.
Kdy jsi to kontrolovala?!
Před pěti lety. Pro jistotu.
Marek na ni pohlédl s výrazem, že teď teprve pochopil, jak dlouho opomíjel realitu.
Ty jsi to plánovala…?
Libuše malinko přemýšlela.
Ne. Já jsem jen pořád pečlivá, zopakovala to, co už pronesla v kuchyni.
A byla to pravda. Tehdy volala notářce ohledně maminčina dědictví a zeptala se i na tu smlouvu. Platí, nemějte obavy, odpověděla notářka. Libuše kývla do sluchátka a pustila to z hlavy až do dnešního rána.
Marek se vrátil do kuchyně. Libuše slyšela, jak tam chodí, pak ticho, pak rachot, jak otvírá skříně a šuplíky.
Libuše přišla do kuchyně, postavila konvici na čaj.
Marku, začala, přemýšlel jsi, kam půjdeš?
Podíval se na ni.
Ticho.
Jasné, řekla Libuše.
Všemu rozuměla. Marek si tu scénu namluvil jinak: řekne patetickou větu, Libuše se sesype, odejde ke kamarádce, on v bytě zůstane, Ivana přijde. Jednoduché, logické.
Ale že má Libuše doma ten zapomenutý papír, to do jeho představy nepasovalo.
Konvice zapípla. Libuše zalila čaj.
Já z bytu neodcházím, oznámila. Je můj a budu tu dál žít.
Marek mlčel.
A já kam…?
K Ivaně, připomněla Libuše. Rozhodli jste se žít spolu.
O Ivaně v tom okamžiku Libuše nemyslela ve zlém. Ani s přílišným zájmem. Byla osoba z cizí historky, kterou Marek vymyslel na srazu při šampaňském a sentimentálních vzpomínkách. Libuše byla v tom příběhu navíc.
No, co už.
Ona… začal Marek a odmlčel se.
Co?
Ona to ještě pořádně neví. Neřešili jsme detaily. Není úplně připravená.
Libuše odložila hrnek.
Marku.
Co?
Ty mi vážně říkáš zbal si věci, když ani nemáš s Ivanou domluveno, kam půjdeš?
Mlčení. Z jeho tváře bylo jasné, že nemá.
Někteří muži umí slavit velká rozhodnutí. S detaily jsou na tom hůř.
Libuše vstala. Z horní police vytáhla hnědou cestovní tašku a položila ji na stůl.
Tady to máš, řekla. Vem si, co potřebuješ.
Líbí.
Marku. Rozhodl ses. Já to vzala na vědomí. Teď to realizuj.
Marek se zahleděl na tašku. Něco se v něm zlomilo.
Šel si balit.
Libuše zůstala v kuchyni. Slyšela, jak se v pokoji otevírá a zavírá skříň, jak vrže zásuvka, jak cinká žiletka o kelímek.
Dvacet let. A jeho věci se vešly do jedné cestovní tašky.
Asi za hodinu vyšel do předsíně. Tašku v ruce, v obličeji výraz člověka, který není úplně jistý, jestli to všechno domyslel.
Líbí, řekl. Já potom zavolám.
Dobře, odpověděla Libuše.
Kvůli rozvodu, no… ty papíry.
Zavolej, probereme to.
Chvíli postál. Snad čekal na slzy, hádky, něco, co zase vše otočí. Nic nebylo.
Marek otevřel dveře a odešel.
Za tři týdny se Libuše od bývalé kolegyně paní Olgy dozvěděla, že to mezi Markem a Ivanou prý moc neklaplo.
Ivana totiž žila u sestry v malém bytě, sestra s manželem a dvě děti. Na romantiku to moc nebylo. Marek tam nešel, raději si pronajal pokoj na Žižkově u staré paní, která zakazovala kouřit a chtěla vědět o každém návštěvníkovi.
Ivana, když zjistila, že Marek přišel o byt a s ním přijdou i jeho dluhy, hodně rychle vystřízlivěla. Vzor muž, co vše opustí pro lásku, vypadal z dálky mnohem líp než realita s jednou taškou a hromadou dluhů. První láska lépe vypadá na dálku. Zblízka je vše trochu jiné.
Libuše to vyslechla, přikývla a nalila paní Olze čaj.
Jak se máš? zeptala se kolegyně s tím zvláštním výrazem: Dokážu tě politovat, jak budeš potřebovat.
Jde to, usmála se Libuše.
A byla to pravda. Za ty tři týdny se přihlásila na masérský kurz, po kterém vždycky toužila. Zavolala kamarádce Gábině, kterou léta neviděla šly spolu do kavárny, povídaly čtyři hodiny. Koupila si permanentku na plavání. Maličkosti. Ale právě z těch je složený život.
Občas večer, když bylo v bytě ticho, pomyslela na Marka. Nezlobila se. Jen tak. Jednou si uvědomila: je vlastně ráda, že otevřel ty dveře sám. Možná by je sama neotevřela ještě dlouho.
Na zdi pořád visel kalendář s koťaty. Leden, únor, zrzavé kotě s mašličkou vše pořád na svém místě. Libuše se na něj podívala a napadlo ji, že by měla konečně otočit na nový měsíc.
Pak si řekla: času dost.
