Babičku balila celá rodina.
Bez ostychu jí říkali, jak jim už leze na nervy. Že konečně přišlo jaro a brzy odjede na venkov až do pozdního podzimu. Vnoučata byla k ní chladná, snacha ji neměla ráda. Syn byl neustále služebně pryč, a když přijel, choval se k matce stejně odměřeně jako ostatní.
Byla jim břemenem. Všemu rozuměla, a přesto z posledních sil snášela tuhle bolest, každý rok čekala na jaro jako na něco nejlepšího, jistého, pravého.
Ten rok přišlo jaro brzy. Babička často sedávala na lavičce před domem a pozorovala teplé nebe, hřála se na slunci. Vypadala jak oškubané vrabče hubená, v obnošených hadrech, prošlapaných botách, na které navlékla gumové holínky.
Ač ji rodina nemilovala, sousedé ji měli rádi. Zdravili ji, ptali se na zdraví, pomáhali jí vyjít domů na čtvrté patro. Kluci z vedlejšího bytu jí občas nesli tašku s nákupem, když se vracela z obchodu.
Babička, navzdory svému věku, vždy doma všechno dělala vařila, prala, uklízela. Plnila svoje povinnosti. Snacha se tomu skoro vůbec nevěnovala.
Když tu celý den jen sedíš, tak aspoň udělej všechno, říkávala drzým hlasem, když večer přišla z práce a odhodila boty v předsíni.
Vnoučata se s ní nebavila. Když si přivedli kamarády, babička nevycházela z pokoje, jednou totiž vnuk řekl, že svým vzhledem je ostudou rodiny.
Babička nikdy nikomu neodporovala. Více mlčela. Večer, když všichni spali, se tiše rozplakala v své komůrce nad svým osudem.
Na nádraží ji poslali taxíkem. Aby s ní nemuseli jezdit tramvají. Zavazadel měla poskrovnu starou tašku a malý uzlík s nějakými hadry.
Opírajíc se o hůlku pomalu šla po perónu. Posadila se u lavičky. Když přijel vlak, nastoupila. Dívala se laskavýma očima ven z okna. Když se vlak rozjel, vytáhla z tašky zmačkanou fotografii. Syn, vnoučata a snacha se usmívali. Jejich úsměv teď viděla už jen tady. Babička políbila fotku a opatrně ji uložila zpět.
Když vystoupila na stanici, tiše šla směrem k vesnici. Někdo ji přiblížil až téměř ke vchodu. Otevřela vrátka a po rozmoklé cestičce dorazila ke svému domu. Tady bylo vše své, tu byla potřeba i starým stěnám, zchátralému plotu, pokřivenému zápraží. Tady ji čekali.
Vesnice byla pro babičku vším. Tady se narodila, tady se narodily její děti, tady zemřel manžel. Prožila tu skoro půl života. Přežila svého staršího syna. Tak to osud zařídil, že do dneška nedožil.
Otevřela okna, zatopila v kamnech. Sedla si na lavici k oknu a zadívala se ven. Tady kdysi sedávaly její děti. Tady jedly u stolu, spaly v postelích, běhaly po staré podlaze a dívaly se stejnými okny. V uších jí zněl dětský smích. Tehdy byla pro všechny maminka. Ta nejdůležitější, nejbližší.
Slunce stejně svítilo do okna a bylo tolik jarních dnů, šťastných a pilných, prožitých v těchto stěnách. Usmála se na vesnické jaro.
***
Ráno už nevstala. Zůstala navždy na své zemi. Na stole leželo mnoho starých fotek. A jedna nová, zmačkaná ta, kterou včera babičce ještě její rodina stále nabídla úsměv.
Dokud jsme naživu, můžeme ještě mnohé stihnout. Poprosit o odpuštění, poděkovat, přiznat se k citům. Dokud žijeme, nemáme právo to odkládat na zítra. Protože když někdo odejde, už se nevrátí, a v našich srdcích zůstanou takové kameny, že je bude těžké nést.
Musíme žít s vírou, pravdou a dělat dobro ze srdce. Opravdově. Milovat, čekat, vážit si citů druhých a nezapomínat na ty, kdo nám dali život a postavili nás na nohy.
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
