— Babičko Allo! — vykřikl Matěj. — Kdo vám dovolil chovat vlka u nás na vesnici? Alena Stepanovna se hořce rozplakala, když uviděla zničený plot. Už tolikrát ho podepírala prkny a opravovala shnilé sloupky, doufala, že plot vydrží, než naspoří dost peněz ze své malé penze. Jenže není souzeno! Plot spadl. Už deset let se Alena stará o hospodářství sama, od chvíle, kdy její milovaný manžel Petr Andřej odešel na věčnost. Měl zlaté ruce. Dokud žil, nemusela se babička Alena ničeho bát. Petr byl všestranně zručný — tesař i truhlář. Uměl si poradit se vším, nebylo třeba shánět řemeslníky. Ve vesnici si ho všichni vážili pro jeho dobrotu a pracovitost. Společně prožili šťastných čtyřicet let, jen jediný den jim chyběl do výročí. Upravený domek, bohatá úroda na zahradě, opečovávaná zvířata — vše díky jejich společné práci. Měli jediného syna — Egora, svoji hrdost a radost. Už jako malý byl zvyklý pracovat, nikdy ho nebylo potřeba nutit, aby pomáhal. Když se máma vracela unavená z kravína, už měl naštípané dřevo, donesenou vodu, roztopená kamna a napojený dobytek. Petr, když přijel z práce, umyl se, vyšel na zápraží zapálit si, zatímco žena chystala večeři. Večer sedávali všichni spolu, vyprávěli si denní novinky. Byli šťastní. Čas plynul, zůstaly jen vzpomínky. Egor vyrostl, odešel z domova do velkého města, vystudoval, oženil se s městskou dívkou Lídou. Usadili se v Praze. Nejdřív jezdil za rodiči na prázdniny, později ho manželka začala přesvědčovat, aby trávil dovolené v cizině, a tak to bylo každý rok. Petr Andřej se zlobil na syna, nerozuměl jeho volbě. — Kde se náš Egor tak unavil? Asi mu Lída motá hlavu. Co potřebuje cestování? Táta smutnil, máma toužila. Ale co jim zbývalo? Žít a čekat na zprávu od syna. Jednoho dne Petr Andřej onemocněl. Přestal jíst, slábl před očima. Lékaři předepisovali léky, ale nakonec ho poslali domů dožít. Na jaře, když příroda ožívala a slavíci zpívali v lese, Petr odešel. Egor přijel na pohřeb, hořce plakal, vyčítal si, že nestihl otce ještě živého. Zůstal týden doma, potom se vrátil do Prahy. Za posledních deset let napsal matce jen tři dopisy. Alena zůstala sama. Prodala krávu i ovce sousedům. Proč by teď potřebovala zvířata? Kráva dlouho stála u babiččina dvora, naslouchala, jak stará hospodyně hořce pláče. Alena se zavírala v nejzadnější světnici, zacpávala si uši a brečela. Bez mužské ruky hospodářství chátralo. Protékala střecha, na zápraží praskaly shnilé prkna, do sklepa tekla voda… Babička Alena dělala vše, co mohla. Odkládala z penze stranou na opraváře, občas zvládla něco sama — vyrůstala na vesnici, uměla vše. Tak žila, sotva vycházela s penězi, když se přihodila další rána. Aleně Stepanovně se náhle zhoršil zrak, přitom nikdy dřív problém neměla. Šla do vesnického obchodu a sotva přečetla ceny. Po pár měsících skoro neviděla ani nápis obchodu. Sestřička přijela, podívala se na ni a naléhala na vyšetření v nemocnici. — Aleno Stepanovno, chcete přijít o zrak? Udělají vám zákrok, vrátí se vám vidění! Ale babička se bála operace a odmítla jet. Za rok téměř oslepla. Moc jí to ale netrápilo. — K čemu mi je světlo? Televizi nesleduju, jen poslouchám. Hlasatel čte zprávy, víc nepotřebuju. Doma vše zvládám po paměti. Někdy ji ale znepokojovalo dění v obci. Ve vsi přibylo nepoctivých lidí. Často přijížděli zloději, vylupovali opuštěné domky, brali všechno, co jim přišlo pod ruku. Babička Alena se bála, že nemá dobrého psa, který by svou zuřivostí a hlasitým štěkotem odstrašil nezvané hosty. Zeptala se myslivce Šimona: — Nevíš, nemá někdo štěňata ovčáka? Já si ho vychovám… Šimon, místní myslivec, se na babičku zvědavě podíval: — Babičko Aleno, proč chceš štěně ovčáka? To je spíš do lesa. Můžu ti přivézt čistokrevného německého ovčáka z města. — Ovčák bude asi moc drahý… — Není dražší než peníze, babičko Aleno. — Tak dobře, přivez. Alena spočítala svoje úspory, usoudila, že má na psa dost. Ale Šimon, nespolehlivý člověk, stále sliboval a žádné štěně nedovezl. Babička ho kárala pro plané sliby, v hloubi duše ho ale litovala. Byl to nešťastný člověk — bez rodiny, bez dětí. Jeho jediná kamarádka byla láhev. Šimon, vrstevník jejího syna Egora, zůstal ve vsi. Město mu bylo těsné. Hlavní vášní bylo myslivectví. Dokázal mizet v lese na několik dní. Po konci sezóny pracoval u chalup — kopal zahrady, truhlařil, opravoval techniku. Peníze od babiček rychle utrácel za pití. Po opici šel do lesa — opuchlý, nemocný a ubitý. Po pár dnech se vrátil se štědrým úlovkem: houbami, bobulemi, rybami, žaludy. Prodával vše za pár korun, zase vše propil. Alkoholik pomáhal i babičce Aleně v hospodářství — za peníze. Když plot spadl, musela se na něj obrátit znovu. — Asi se štěnětem musím počkat, — povzdechla si Alena Stepanovna. — Musím zaplatit Šimonovi za plot a peněz už moc nemám. Šimon nepřišel s prázdnou. V batohu kromě nářadí něco šramotilo. Usmál se a zavolal na babičku Alenu. — Podívejte, koho vám nesu. — Otevřel batoh. Babička přistoupila a pohladila chlupatou hlavičku. — Šimone, opravdu jsi mi přinesl štěně? — divila se. — Nejpurejší ovčák, babičko. Štěně se ošívalo, chtělo z batohu ven. Alena Stepanovna panikařila: — Nemám dost peněz! Jen na plot! — Neponesu ho zpátky, babičko Aleno! — odporoval Šimon. — Tušíš, kolik tisíc jsem za toho psa zaplatil? Co dělat? Musela běžet do obchodu, kde jí prodavačka dala pět lahví na sekeru a zapsala ji do knížky dlužníků. Do večera Šimon opravil plot. Babička Alena ho pohostila vydatným obědem a nalila mu štamprli. Spokojeně vykládal u stolu a ukazoval na štěně schoulené u kamen. — Musíš ho krmit dvakrát denně. Kup mu silný řetěz — naroste z něj zdravý silný pes. Vyznám se ve psech. Tak se v domě Aleny objevil nový obyvatel — Tonda. Babička si štěně zamilovala, a ono jí oddaně oplácelo. Když Alena vyšla na dvůr, aby Tondu nakrmila, štěně skákalo, chtělo olíznout její tvář. Jediné ji trápilo — pes vyrostl obrovský, jako tele, ale ani jednou nezaštěkal. To ji rmoutilo. — Ach, Šimone! Ach, ty šizuňku! Prodals mi pochybnýho psa. Ale vyhnat takovou dobrou duši? To by nesnesla. Nemusel štěkat. Sousedovi psi se báli na Tondu vůbec štěknout, který za tři měsíce vyrostl babičce do pasu. Jednou do vsi přijel Matěj, místní myslivec, koupit zásoby na zimu. Procházel kolem domku Aleny Stepanovny a v ten okamžik zůstal stát, když spatřil Tondu. — Babičko Allo! — vykřikl Matěj. — Kdo vám dovolil chovat vlka u nás na vesnici? Alena se polekala a chytila se za prsa. — Ach bože! Jak jsem byla hloupá! Ten šizuňk Šimon mě podvedl! Tvrdil, že je to čistokrevný ovčák… Matěj jí vážně poradil: — Babičko, musíte ho pustit do lesa. Jinak se tu může stát neštěstí. Oči staré paní se zalily slzami. Jak jí bylo líto rozloučit se s Tony! Byl dobrý, laskavý tvor, i když vlk. Ale poslední dobou byl neklidný, tahal řetěz, toužil po svobodě. Vesničané se ho báli. Moc jiných možností neměla. Matěj odvezl vlka do lesa. Tonda mávnul ocasem a zmizel mezi stromy. Už ho nikdy nikdo neviděl. Alena truchlila po svém miláčkovi, proklínala vychytralého Šimona. Ten to sám litoval, měl dobré úmysly. Jednou v lese narazil na stopy medvěda. Uslyšel kňučení. Šel dál, protože tam, kde jsou medvíďata, je blízko i medvědice. Zvuk ale nebyl medvědí. Prohrabal křoví a našel noru. Ležela tam mrtvá vlčice, okolo její zabité mláďata. Medvěd zaútočil na doupě. Jen jeden syrotek přežil, skrytý v noře. Šimonovi se zželelo osamělého mláděte. Vzal ho sebou a později podstrčil babičce Aleně, aby se o něj postarala. Myslel si, že až vlk vyroste, sám uteče do lesa. Mezitím najde babičce opravdového psa. Všechno ale zhatil Matěj. Šimon několik dní chodil kolem její chalupy, neměl odvahu vejít. Byla tuhá zima. Alena topila v kamnech, aby v noci nezmrzla. Náhle někdo zabušil na dveře. Stařenka spěchala otevřít. Na prahu stál muž. — Dobrý večer, babičko. Pustíte mě přespat? Šel jsem do sousední vesnice a zabloudil. — Jak se jmenuješ, milý? Špatně vidím. — Boris. Alena se zamračila. — V naší vsi Boris není…? — Nejsem odsud, babičko. Nedávno jsem koupil chalupu. Chtěl jsem ji vidět, ale auto uvázlo. Musel jsem pěšky a je taková vánice! — Tys koupil dům po nebožtíkovi Danilovi? Muž přikývl. — Přesně tak. Alena ho pozvala dál, postavila čaj. Nevšimla si, jak chamtivě hledí na starý příborník, kde mívají vesničané peníze a šperky. Když babička vařila, host začal šmejdit v příborníku. Alena zaslechla vrzání dvířek. — Co tam děláš, Borisi? — Byla měnová reforma! Pomůžu vám zbavit se nevhodných peněz. Stařenka se zamračila. — Lež! Žádná reforma nebyla! Kdo jsi?! Muž vytáhl nůž a přiblížil ho k jejímu bradě. — Ticho, babi. Dej sem peníze, zlato, jídlo! Alenu ochromil strach. Před ní stál zločinec, hledaný policií. Její osud je nyní zpečetěn… Ale najednou se rozletěly dveře. Dovnitř vletěl obrovský vlk a skočil na zloděje. Ten zařval, ale tlustý šál ho ochránil před kousnutím. Lupič vytáhl nůž a bodl vlka do ramene. Tonda uskočil, zloděj toho využil k útěku. V tu chvíli šel k Aleně Šimon, chtěl se s ní smířit. Před domem viděl, jak nějaký muž s nožem utíká, nadávaje. Šimon sprintoval k Aleně, našel na podlaze zakrváceného Tondu. Všechno mu došlo a pádil k policistovi. Lupiče chytili. Byl odsouzen k dalšímu trestu. Tonda se stal hrdinou vesnice. Lidé mu nosili žrádlo, zdravili ho. Vlk už nebyl na řetězu, byl svobodný. Ale stále se vracel k babičce Aleně, přicházel se Šimonem po mysliveckých výpravách. Jednou našli u jejího domu černé SUV. Na dvoře někdo štípal dříví. Byl to Alenin syn — Egor. Když zahlédl starého známého, objal ho. Večer seděli všichni u stolu, Alena zářila štěstím. Egor ji přemluvil, aby jela do města na operaci, vrátit si zrak. — Když to musí být… — povzdechla si stařenka. — V létě přijede vnuk, chci ho vidět. Šimone, poprosím tě, dohlédni na chalupu i Tondu. Platí? Šimon kývl. Tonda se rozvalil u kamen, spokojeně hlavu na tlapách. Jeho místo bylo tady — u přátel. Pokud nechcete přijít o další poutavé příběhy, sledujte naši stránku! Podělte se o své dojmy a emoce v komentářích, podpořte nás likem.