Jedno podzimní odpoledne, kdy byla venku znatelná zima, jsem čekala na autobus na zastávce v Plzni. Začalo jemně poprchávat a do příjezdu autobusu zbývalo už jen pět minut. Říkala jsem si, že to nestojí za to tam stát v dešti, a tak jsem zalezla do čekárny, sedla si a vytáhla mobil, abych si pročítala zprávy. Vedle mě se posadila starší paní, energická dáma s rozzářenýma očima, která se okamžitě dala se mnou do hovoru. Bylo jasné, že je ráda mezi lidmi, takže jsme si povídaly docela obyčejně o počasí a co tak v Plzni zrovna frčí.
Jak jsme si povídaly, začala mi vyprávět něco ze svého života. Neměla to vůbec jednoduché. Přišla v podstatě o všechno při nečekané tragédii zůstala bez střechy nad hlavou. Žila v domě, který byl původně stavěný pro dvě rodiny: ona obývala jednu část, druhou sousedi, co se moc neovládali. Jednou měli hlučnou oslavu, a v jejich části domu vypukl požár, který se rozšířil i k ní. Sice stihla zachránit pár věcí, ale dům skončil naprosto zničený.
Zůstala bez možnosti, kde hlavu složit, tak se nastěhovala k rodině své dcery do malého města poblíž Plzně. Ale za týden jí její dcera naznačila, že je spíš na obtíž, a že by měla odejít. Musím říct, že mě to fakt zabolelo, když jsem slyšela, jak se k ní vlastní dcera zachovala po všem, co pro ně udělala.
Když jsem se jí zeptala, kde teď bydlí, svěřila se mi, že se musela uchýlit do opuštěného domku na vesnici na Rokycansku. Nabídla jsem jí pomoc, ale odmítla ji s laskavým úsměvem prý má vše, co potřebuje. Po našem povídání jsem ji doprovodila k autobusu, vyfotila ji s cedulí vesnice, aby měla památku. Později doma jsem se rozhodla, že to jen tak nenechám, a napsala jsem starostovi té vesnice.
Za týden jsme s partou přátel, zedníky a řemeslníky z našeho okolí, dorazili na místo. Podle rady starosty a té fotky jsme věděli, do čeho jdeme. Ale když jsme přijeli před domek, skutečný stav nás úplně vzal nebyla tam pořádná podlaha, střecha byla děravá a o tekoucí vodě nemohlo být řeči, hlavně kvůli špatným rozvodům a nedostatku peněz.
Celý týden jsme makali. Díky pomoci našich klientů a štědrým darům v korunách se nám podařilo domek dát do pořádku. Teď má paní, říkejme jí třeba Blažena Nováková, tekoucí vodu, sprchu i funkční toaletu. Ve dvou místnostech jsme vyměnili střechu, dali nové omítky a položili pořádnou podlahu. Blaženčina vděčnost byla dokonalá odměna objímala nás, dojetí nám vehnalo slzy do očí.
A tou dobrotou to nekončilo celé vesnické společenství se spojilo. Postavili jí plot, uklidili zahradu, pohostili nás domácím jídlem a nabídli nám, pokud budeme potřebovat, i přespání. Ten zážitek mi opravdu ukázal, jak je lidskost a sousedská soudržnost u nás pořád živá. Věřím tomu, že s trochou laskavosti se u nás dá zvládnout všechno.
