Každý, kdo pracuje, jistě pochopí moje nadšení, když zazvoní zvonek ráno v jediný den mého volna.
Ještě než jsem se pořádně probudil, první myšlenka, která mi probleskla hlavou, byla podivná rovnou jsem se lekl, že mám zase problémy s vodovodem a běžel jsem zkontrolovat, jestli jsem nevytopil někoho ze sousedů. Koupelna i kuchyně byly suché, takže to tentokrát nebyl pan Novotný z přízemí, kterého jsem před půl rokem vytopil.
Zvonek zvonil dál a neústupně. Vstávám, belhám se ke dveřím a když je otevřu, první co vidím, je pár kufrů a několik postav v pozadí.
No to bych vás na ulici vůbec nepoznala! Řekne paní středního věku, kterou v první chvíli ani neumím zařadit. Tenhle podivný kompliment mě vyvede z míry.
Zírám na ni, snažím se přijít na to, kdo to sakra je. Vedle ní stojí další žena, usměvavá, rovnou ke mně natahuje ruku. Za nimi vykukuje mladík, naštěstí mlčí a nekomentuje mojí zmatenost. Ale starší paní přidá: No, co nás tady necháváš stát, pusť nás dovnitř!
Promiňte, jak to myslíte pusťte nás dovnitř?
Nepoznáváš svého strýce? Já jsem přece teta, starala jsem se o tebe, když jsi byl malý! Tohle je tvůj bratranec (kývne směrem k mladíkovi), přijel do Prahy studovat a nemá kde bydlet. Tak jsme si řekli, že zůstane u tebe. Postel mu koupíme později. Přivezli jsme ti i nějaké dobroty! Táta ti nevolal?
Ne, nevolal…
No, to asi zapomněl, poradíme si i bez něj!
Jak to přesně myslíte, poradíme si? Má tady u mě bydlet?
No jasně, postaráš se o něj, víš jaké to je být ve velkém městě bez pomoci!
Nebudu se o nikoho starat navíc, můj snoubenec tu bývá skoro pořád. Není tu místo navíc.
No, nějak to musíme vymyslet…
Nechci žádné nějak. Existují přece koleje, já jsem na koleji také bydlel.
To přece není řešení!
Rodiče začali být viditelně nervózní, pokusili se protáhnout kufry přes práh, ale já jim v tom zabránil. Došlo mi, že pokud jejich zavazadla překročí hranici mého bytu, bude mnohem těžší je pak vystěhovat.
Poprosil jsem je, ať počkají pět minut a osobně jsem je i s bratrancem odvedl na koleje, kam byl přijat.
Výsledek? Spustila se lavina výčitek o mé sobeckosti a o tom, jak se rodina mezi sebou podrží. Úsměvy rázem zmizely, stejně jako za chvíli zmizeli i příbuzní se svými kufry.
Když jsem zavolal rodičům s otázkou, co to všechno mělo znamenat, máma se také rozzlobila a hned mi vyčetla, že nejsem rodinný typ.
Z toho dne jsem si odnesl jasnou zkušenost: v bytě je potřeba nastavit hranice, jinak pak řešíte cizí zavazadla tam, kde chcete mít klid.
