Barbora je mladá, ještě bude mít děti! tak zněl tehdy slib. Nakonec se ukázalo, že o dítě vlastně nikdo nestál.
Barbora a Jakub vyrůstali v malém městě na Vysočině a celý život chodili do stejné školy. Po maturitě odešli do Brna na vysokou školu a poté hledali práci v Praze. Společně si pronajali maličký byt na Žižkově, oba nastoupili do prvního zaměstnání, žili spolu, ale nebyli sezdáni. Když Barbora otěhotněla, Jakub ji nečekaně opustil. Malé dítě v plánech neměl.
Barbora byla zoufalá nakonec se rozhodla vrátit domů na Vysočinu k matce, aby dítě vychovala sama. Jakubova matka zastávala v jejich městě váženou pozici. Všem vykládala, že Barbora čeká dítě s někým jiným, a že to dítě s jejich rodinou nemá nic společného. Obě rodiny navíc bydlely kousek od sebe, což celou věc ještě zhoršovalo.
Většina přátel o situaci věděla. Barbora porodila krásnou holčičku, které dala jméno Petruška. Nikdy si nestěžovala na Jakubovu rodinu, jen toužila dítě vychovávat v klidu. Jakubova matka však stále opakovala, že ta dívka není její vnučka.
Podívejte se na ně! říkala lidem ve vsi, To dítě má blonďaté vlasy, my jsme všichni tmaví. Nos má úplně jiný A krásní jsme jen my a ta malá je škaredá. Barbora se jen snaží dostat do naší rodiny. Lidé jsou zlí!
Barboře už docházela trpělivost a navrhla udělat otcovský test, aby se všichni uklidnili. Nakonec k tomu došlo a výsledek byl jasný. Jakubova matka se náhle změnila pozvala Barboru s malou Petruškou na návštěvu, přinesla jim pěkné a drahé dárky. Pro Barboru, žijící s matkou jen z důchodu, to byla velká pomoc.
Za čas novopečená babička požádala, aby jí Barbořina dcera přijela na pár dní domů. Barbora odmítla holčičce sotva byl rok, a je příliš malá být bez mámy. Babička se rozčílila.
Brzy nato Barboře vyhrožovala soudem, aby jí byla umožněna styk s vnučkou. Tvrdila, že dítěti bude lépe s ní má přece byt, peníze a možnosti, Jakub by přinesl potvrzení o příjmu a otec je zajištěný, zatímco Barbora je bez práce a sama. Prý je Barbora ještě mladá, může mít dětí kolik chce, a měla by jí dceru dobrovolně přenechat. Vždyť celé město ji znají a každý soudce rozhodne ve prospěch jejich rodiny.
Barbora se rozhodla bojovat. Rozehrála se série soudních sporů, které trvaly léta.
Nechtěné děvče, kterému se předtím raději vyhýbali, najednou bylo středem zájmu rodiny. Mocná babička naháněla svědky, žalovala, sledovala, fotila. Barboře nezbylo, než se odstěhovat a schovávat. Celé roky neměly klid. Nakonec ale Jakub založil novou rodinu, narodil se mu syn, a babička přesunula pozornost na vnuka. Petruška už chodila do první třídy. Barbora se tehdy přestěhovala za prací zpět do Prahy, ale domů za matkou a dcerou jezdila, jak jen mohla. Postupně poznala jednoho milého muže. Maminka jí poradila, aby si začala nový život že se o vnučku postará. Barboře slíbila, že Petrušku přivolá zpět, až bude všechno ustálené.
Barbora se znovu vdala. S manželem si zařídili menší byt v Nuslích a čekali společné dítě. Zpočátku bylo vše v pořádku. Ale Barbora si Petrušku k sobě nebrala. Neměla ji kam dát, manžel k ní necítil žádný vztah nebyla jeho vlastní. Nakonec se rozhodla, že dceři bude lépe na Vysočině u babičky, kde má kamarády a školu. S druhým dítětem by beztak na ni neměla čas a babička alespoň nebude sama. Jenže ta začala mít zdravotní potíže několikrát byla v nemocnici, přivolaná sanitka, léčení. Petruška tou dobou bydlela u starých sousedů. Jakubova matka už o vnučku neprojevovala zájem a když potkávala Barbořinu maminku, jen s úsměškem utrousila:
Měla jsi mě poslechnout! Kdybys mi ji dala, udělala bych z ní dámu! Mluvila by cizími jazyky, hrála na klavír, byla by v jazykové škole. A vidíš matka ji nechala být Co z ní teď bude? Teď už mám vnuka. Dám mu to nejlepší! Nejlepší školu, nejlepší volnočasový kroužky!
Otec Petrušku také nikdy nevyhledával. A tak dítě, o které se kdysi tak strhla bitva, zůstalo opuštěné, nepotřebné. Nikdo tehdy netušil, co si ten malý človíček z těchto ran odnese do budoucna.
