Pane doktore Kavalíre, prosím vás, moc vás prosím! Žadoním o pomoc! žena padla na kolena před vysokého muže v bílém plášti a její hlas se roztřásl v zoufalém pláči.
Za zanedbanými ambulancemi, na páchoucím léky příjmu malé venkovské nemocnice, její dítě umíralo.
Vždyť mě pochopte, nemůžu! Nemůžu! Proto jsem sem odešel! Už dva roky jsem neoperoval! Ruka… podmínky…
Přísahám vám, prosím! žena úpěnlivě tahala zdráhajícího se lékaře za rukáv.
Musí souhlasit. Musí aspoň zkusit. Jinak…
Ještě pár kroků. Dřevěné dveře, natřené na bílo. A tam její Mirek. Jediný, vysněný, teď přikrytý kabely, pod kyslíkovou maskou, co tlumila jeho bledé pihy. Dýchá. Pořád ještě dýchá. Zpod obvazů se však vytéká hustá krev, tmavá jako loňská povidla od tety. Zelená linka na monitoru pokaždé trhne s jeho křečovitými nádechy.
Nedovezou ho. Do města je to sto kilometrů. Vrtulník… Jenže venku sněhová bouře, všechna naděje pryč. Tlak klesá. A jeho srdíčko už bije sotva slyšitelně. Záchranáři uhýbají pohledem, když se sestra ptá.
Kavalír! chytá ho za ruku stará sestra u nosítek s bledým dítětem, pane doktore!
Z kabelky vytahuje staré noviny s fotkou vysokého muže v bílém plášti. Kolem něj se smějí děti. Slzy jí rozmazávaly písmena o autonehodě, zraněné ruce, nepovedené operaci. Ale byl to přece fenomén neurochirurgie! Lékař od Boha! U nich na venkově Pane Bože, jen aby souhlasil!
Neunesu tu zodpovědnost! Rozumíte?! vzdoroval, až stiskl pěsti. Poslední operace zápěstí Nezvládl jsem to! Už neoperuju! Nedokážu to!
Kluk na lůžku bledl dál. Krev jako povidla. Spolusedící na chodbě ztichli. Matka plakala. A čas. Ten byl proti nim. A pes…?
Jaký pes?
Kde se tu vzal pes?
Odpovídá jen tiché kňučení. Labrador se dere ke lůžku, drápy mu kloužou po linoleu, někdo jej drží za obojek. Ne a ne ztratit kluka Míru z očí, sípe. Hrudník se mu zvedá v křeči ale pořád se snaží dostat blíž.
To je Věrný. Mirkův, žena brečí a dech se jí zadrhává, když do tíživého ticha jako těžký kámen spadne doktorova slova:
Připravte operační sál.
Na chvilku zavřel oči. V paměti se mu vynoří jiný pes. Betyna. Naděje. Jeho táta ještě živý. On byl prostě malý Petřík v sedmé třídě. Klouzavá silnice na Nový rok. Bourané auto ve sněhu jako rozbitý ozdobený stromek. Máma pláče. Lékař odvrací zrak. Komplikovaná operace, chyběly zkušenosti. Dálka do Prahy…
Betyna už u hrobu ani neštěkala. Jen chrčela. Šestý den nejedla. Pak byla ticho, odešla za pánem. Prostě odešla.
Budu neurochirurg, mami. Betyně jsem to slíbil, šeptá rozcuchaný kluk na hrbolaté hroudě, ten nejlepší. Věříš?
Jak na to mohl zapomenout? Proč?
*****
Světla na sále byla ostrá jak srpnové slunce. Nástroje zářily jak ocel, zápěstí ho znovu zabolelo. Vydržel. Že bych si pořídil psa? letí mu hlavou, až se v duchu za ten nesmysl okřikne. Prsty měl jak ztuhlé dřevo. Nevadí. To zvládne. Zlý úraz. Složitý. Ještě aby nenatékalo… Napravit lebku do posledního kousku. cévy…
Vrtulník by stejně nestihl. Oči místních asistentů planuly. Pro ně je taková operace zázrak. Kolik už jich udělal on? Proč se po jednom neúspěchu vzdal? Proč odešel a přetrhal všechny vazby? Zas ta bolest v ruce… Betynu vidí koutkem oka. Nebo je to Věrný, co čeká na svého kluka…
Svíral svorku stěží. Ještě trochu. Dýchej, Mirku, hlavně dýchej. Nevzdávej to. My tě nepustíme.
Teď už je čas na jejich straně. Slyší snad motory vrtulníku z dálky? Možná už přiletěl…
*****
Pane doktore Kavalíre, shánějí vás v kanceláři! nakoukla do dveří sestřička a neubránila se širokému úsměvu.
Všichni se usmívají. Slavný Kavalír je zpátky. Všude se o tom mluví. Děti z celé Moravy sem vozí těžce zraněné. Teď už se nebojí. Kavalír má zlaté ruce. Opět zní v chodbách neurochirurgie dětský smích. Pacientíci se uzdravují. Rodiče mu jsou stále v patách…
Ještě pět minut. Zajdu jen za Markem.
Markova pokoj od sesterny je hned za rohem. Rozesmátý zrzavou chlapeček. Říká mu strejdo Andreji. Před týdnem byl na výletě v Praze. Spadl z druhého patra. Jako tenkrát Mirek. Andrej Kavalír mu skládal lebku dohromady osm hodin. Zvládl to. A ruka skoro už nebolí. Že by uzdravilo smích dětí?
Dobře, že se vrátil. Správně. Měl dřív, ale asi chyběl ten správný impuls. Na spoustu věcí už zapomněl. Ale život si umí připomenout. Jen toho psa si stále nepořídil. Nějak nebyl nikdy čas. Zajímalo by ho, jak se má Věrný s Mirkem. Často na ně myslí.
Pane doktore! Prosíme vás!
No podívejme se! Než stačil otevřít dveře ven, jsou tu.
Ahoj, Míro, ahoj, paní Aleno, usmál se, A tebe zdravím, Věrný!
Ruka mu sklouzla po měkké šíji psa. Tlamka studeným nosem šťouchla do dlaně. Oříškové oči se na něj zkoumavě zadívaly.
Co vás sem přivádí? Není s Mirkem něco v nepořádku? Jste na kontrole?
Všechno v pořádku, horlivě odpovídá Alena, všechno v pořádku! Máme úplně jiný důvod!
Až teď si Andrej všiml, jak jí svítí úsměv v obličeji. Kabát poněkud napjatý. Oči lesknoucí se zvláštním způsobem. Nezeptal se, bylo by to neslušné. Věrný ho vytrvale obchází, aby popletl myšlenky.
Tady!
Vyrostlý Mirek prolomil ticho první. Vyhrabal zpod matčina kabátu něco malého, černého. Kňučící, nehorázně ušaté štěně.
No… doctor Andrej Kavalír v duchu tepe sám sebe, jak mu došla slova, když bere štěně do náruče.
Nezlobte se na nás, spustil Míra, Věrný ho našel. Máma dovolila si ho nechat. Včera v televizi dávali vaše interview. A Věrný ho táhl k televizi, jakmile slyšel váš hlas. Tak jsme si s mámou řekli, že…
Dobře jste si řekli. Už dávno jsem si ho měl pořídil, mrkl Kavalír na usměvavého psa, Budu mu říkat Impuls. Tímka.
