Honzo, prosím vás, moc vás prosím! Skláním se k vám, pomozte nám! žena padla na kolena před vysokého muže v bílém plášti a rozplakala se.
Za prosklenými dveřmi do omšelé ambulance vonící desinfekcí zápasila o život její dcera. Byli v malé krajské nemocnici na okraji Vysočiny, kde se dalo k velkému lékařství jen těžko dostat.
Slečno, pochopte mě, nemůžu! Nemůžu! Proto jsem sem odjel! Dva roky jsem neoperoval. Ruka, podmínky
Prosím vás na kolenou! Prosím! krčí se u ztraceného doktora žena, neustále ho vleče směrem k dceři.
Musí to přijmout. Musí alespoň zkusit, protože jinak
Pár kroků, bílá, místy oprýskaná dveře. A tam její Klárka ta její, jediná, milovaná. Dráty omotané kolem těla, přes pihovatý obličej kyslíková maska. Dýchá. Ještě dýchá. Zpod obvazu na hlavě pomalu vytéká krev, tmavá jako loňská višňová povidla. A na monitoru zelená čára nervózně poskakuje v rytmu přerývaných nádechů.
Nestihnou to. Do Brna to je sto kilometrů. Vrtulník Ale venku řádí vánice, poslední šanci na záchranu sebrala. Tlak klesá. Srdíčko tluče jen lehounce. Záchranáři odvrací oči.
Honzo! popadne doktora za ruku starší sestřička, pobíhající kolem nosítek Honzo Černý!
A vytahuje z kapsy starý časopis. Na obálce v bílém plášti vysoký muž nevěřícně obklopený smějícími se dětmi. Slzami rozmazané písmo píše se o autonehodě, zraněné ruce, o smutně nevydařené operaci. Ale byl to přece nejlepší neurochirurg! Lékař od pánaboha! Tady v té díře na Vysočině Ach bože, jen kdyby souhlasil!
Nemůžu vzít takovou odpovědnost na sebe! Poslouchejte mě, prosím! brání se ze všech sil Poslední operace zápěstí nezvládl jsem. Už neoperuji. Nemůžu!
A dívka na lůžku bledne víc a víc. Krev je tmavá jako povidla. Okolo se shromažďují kolegové, se kterými se za rok ani pořádně neseznámil. Matka pláče. Čas běží všem proti. I pes
Pes?
Odkud se tu vzal pes?
Jen tiché kňučení odpovídá. Voříšekvlčák trhá vodítkem k posteli. Drápe podlahu tlapkami, někdo ho drží za obojek. Ale on, ten pes ne a ne z Klárky spustit oči. Už se ani neozývá, jen chraplavě dýchá, pořád rve ke Klárce
To je Fík, Klárčin, říká žena mezi slzami a zapomene dýchat, když tíživé ticho rozsekne doktorova slova:
Připravte sál.
Na vteřinu zavře oči. A vybaví se mu jiný pes. Rex. Naděje a táta, který ještě žil. Honza byl jen malý Honzík, sedmák. Vánoce, kluzká silnice. Auto v příkopě, jako rozbitá baňka pod stromečkem. Máma pláče. Doktor uhýbá pohledem. Těžká operace, nemá zkušenosti. Do Prahy daleko
A Rex u hrobu ani nekňourá, jen chraptí a šestý den už nic nejí, jen čeká. Pak odejde. Zhasne smutkem.
Já budu neurochirurgem. Slibuju Rexovi, šeptá kluk u náhrobku. Nejlepším budu, věříš, mami?
Jak na to mohl zapomenout? Proč?
*****
Světla na operačním jsou ostrá jak letní poledne. Nástroje se lesknou jak čerstvá ocel. Zápěstí vříská bolestí, přijde nevadit Že bych si pořídil psa? napadne ho absurdně. Prsty jako cizí, ale dá to. Špatné zranění, složitý stav. Tlak klesá, hlavně aby nebyl otok… Tkaně jsou měkké, kost ve spánku musí poskládat po kouskách. Cévy
Vrtulník by býval stejně nestihl. Místní asistenti mají v očích údiv. Pro ně zázrak, pro něj rutina? Kolikrát už tyhle případy zvládl? Proč kvůli jednomu neúspěchu utekl? Uřízl za sebou všechno a teď se mu ruka třese. V koutě jakoby zahlédl Rexovu siluetu. Nebo je to Fík, co se shání za Klárkou?
Kleště drží stěží. Spony… prsty jsou dřevěné. Už jen chvilku! Hlavně dýchej, Klárko, nevzdávej se. Nepustíme tě.
Teď je čas na její straně. Slyší šum rotoru? Doletěl nakonec
*****
Pane doktore, hledají vás, nakoukne dvěřmi usměvavá mladá sestřička.
Celý personál nemluví o ničem jiném Honza Černý se vrátil. Přivážejí těžké dětské případy ze všech koutů, nikdo se už nebojí. Honzovy ruce jsou zlaté. Po chodbách zní opět dětský smích, maličcí pacienti se uzdravují, rodiče k němu vzhlíží jako ke světci
Pět minut, jen nakouknu na starého Matěje.
K pokojíku šestiletého Matěje je to kousek. Zrzavý uličník, říká mu strejdo Honzo. Nedávno tu byl na výletě v Praze a z druhého patra vypadl, zrovna jako Klárka. Honza mu skládal hlavu dohromady skoro osm hodin. Zvládl to. A ruka skoro nebolela. Možná ten dětský smích léčí.
Jsem rád, že jsem se vrátil, bylo to správné. Měl jsem přijít dřív, ale asi nebyla ta správná motivace. Spoustu jsem zapomněl ale život si najde cestu, jak připomenout. Jen toho psa jsem si stále nepořídil, pořád nebyl čas Občas si na Fíka a Klárku vzpomenu.
Honzo, prosím vás, pojďte!
Než stačí otevřít dveře ven, už je má v patách!
Ahoj, Klárko, paní Jano, usmívá se a tobě zdravím, Fíku.
A už sahá k měkkému kožichu, do dlaní se mu vtiskne mokrý čenich. Velké hnědé oči se na něj dívají bystrým, vděčným pohledem.
Co vás sem přivádí? Klárka má jít na kontrolu?
Klárce je výborně, chrlí paní Jana my jsme tady kvůli něčemu jinému!
Až teď si Honza všimne, jak jí svítí úsměv. Kabát má nějak zvláštně nabíraný, oči lesknou se dojetím. Nemůže se zeptat, Fík kolem nich poskakuje a bere mu slova z hlavy.
Tady!
Vyrostlá Klárka už to nevydrží a hrabe se mamce pod kabát. Podává zaraženému Honzovi něco kouřově černého, pospávajícího, ležícího ouškama.
Cože? honí se mu v hlavě, jak to vzít do rukou.
Nenaštvete se, že ne? spustí hned Klárka. Toho našel Fík. Mamka svolila, že si ho můžeme nechat. A včera, když jsme viděli vaše interview v televizi, tak Fík k němu malého přitáhl, jak vás uslyšel. Tak jsme si s mamkou řekly, že
Správně jste řekly! Už dávno jsem to měl udělat, mrkne Honza na radostného Fíka. Pojmenuju ho Podnět. Tedy, po domácku Timík.
