Anděl, který vážil sto kilo a voněl levnou kávou
Na dětském onkologickém oddělení v pražské nemocnici bylo v herně tak ticho, že bys slyšel spadnout špendlík jenom sem tam zapraskal papír nebo zaskřípal fix. Bylo to to křehké ticho, co znáš z míst, kde je až moc dospělé vážnosti na tolik malých lidí, kterým není ještě ani deset. Úkol byl přitom prostý: nakreslit anděla strážného. Děti se fakt snažily.
Pro Ivu, mladou dobrovolnici, to byl těžký den. Byla zvyklá na kostelní krásu ty andílky na stropech: lehcí, blonďatí, se svatozáří, pohled jako letní nebe. Procházela mezi stoly a měla radost u Filípka anděl držel obří meč, u Aničky měl křídla jak cukrová vata. Všechno dojímavé, trošku tuctové.
Pak došla k Barunce.
Barča měla sedm, hlavu hladkou jako kulečníková koule po další várce chemoterapie, kůže jako průsvitný papír. Kreslila pečlivě, jazyk povystrčený, oči přimhouřené.
Iva se jí koukla přes rameno a musela kousnout do rtu, aby nevykřikla.
Na papíře nebyl žádný anděl známý z obrázků. Tam byl kulatý, obrovský chlap, co zaujal skoro celý arch. Žádná křídla. Místo toho bílá halena obtahující obrovské břicho, brýle větší než knoflíky a pleš, co vypadala jak brambora.
Baru, kdo to je? zeptala se opatrně Iva, dřepla si k ní. Měli jsme kreslit anděla, ne?
To je anděl, odpověděla Barča klidně, aniž zvedla oči od břicha, které vybarvovala bílou pastelkou.
Ale je takový zvláštní. Proč nemá křídla? A proč je takový velký? ptala se Iva.
On je má, ale schovává je pod pláštěm. Aby se tu neušpinil je tu někdy pěkný bordel, řekla Barča rezolutně.
Iva se usmála dětská fantazie, že.
Na oddělení se často ozývalo těžké, pískavé dýchání. To přicházelo z chodby, blížilo se jak vlak: šoup, šoup a s každým krokem téměř vibrovala podlaha.
Dveře herny zaskřípaly a objevil se on.
Pavel Novotný, primář resuscitačního. Obrovský chlap, trojnásobná brada, plášť pořád na prasknutí a nikdy úplně nezapnutý. Pleť jako šedivé těsto, brýle usazené na nose, mastné čelo. Voněl po levné rozpustné kávě, potem a trochu po cigaretách. Už třetí den nespal, jen polehával v sesterně na rozvrzaném gauči.
Iva ho znala hlavně jako protivného, unaveného chlapa, který by měl být už dávno v důchodu nebo aspoň ve sprše.
No co, umělci? zaburácel, jako by se mu to ozývalo někde ze žaludku. Pořád žijem?
Žijeme, pane doktore! zabzučel sbor dětí.
Primář prošel uličkou, opíral se o židle. U jednoho bledého kluka na kapačce se zastavil, položil mu svou obrovskou dlaň na čelo.
Vydrž, hrdino, zamumlal. Výsledky jsou tu. Zvládneme to.
Pak zamířil k Barunce. Iva si všimla, jak se Barče rozsvítila očka. Vztáhla ruce k tomu kolosu, co voněl tabákem.
Kreslíš? zeptal se. Ale za silnými skly Iva najednou zahlédla ne staré, ale modré, nevyspané, jasné oči.
Tebe, zašeptala Barča.
Primář se uchechtl a narovnal si brýle.
Mě? To by papír prasknul.
V tom na chodbě zařval alarm přístroje. Ostrý, nepříjemný zvuk.
Primář se ve vteřině změnil. Žádné supění, žádné šoupání nohama. Otočil se svižně, až to nepasovalo k jeho tělu, a vyhrknul ke dveřím.
Sedět! zařval z chodby. Katko, reanimační kufr, fofrem!
Iva zůstala v herně, tiskla si ruce k hrudi. Za stěnou začal šrumec: krátké rozkazy, kov cinkal, hlas primáře tentokrát ostrý jak skalpel.
Dýchej! No tak! Zůstaň u nás! Dýchej!
To byl křik, co se zařezává pod kůži.
Byla v něm prosba i rozkaz najednou. Iva zavřela oči. Bá se.
Uběhlo čtyřicet minut, co se táhly jak zvadlá žvýkačka. Herna mlčela. Děti nedržely pastelky. Jen civěly na dveře.
Dveře konečně otevřely. Pavel Novotný se opřel o futra, celý zpocený, plášť tmavší od potu, na rukávu proužek krve. Sundal brýle, otřel si oči a uplácnul tím po tváři ještě větší únavu. Pak si s hekáním sedl na dětskou židličku, která pod ním smutně zaprotestovala.
Zvládli jsme to, vydechl. Spí.
Iva na něj koukla a najednou, jakoby jí někdo sundal šedou záclonu z očí.
Podívala se na obrázek Barči. Na toho neohrabaného, tlustého panáka. A pak na skutečného Novotného.
Nepřistihla se, že by viděla jenom tuk nebo pot. Viděla masu. Obrovskou, těžkou masu lásky, kterou bylo potřeba mít, aby se ty křehké, lehké dětské dušičky daly udržet tady na zemi, když se jim chtělo ulítnout. Zlatokřídlý anděl by byl na nic ten by uletěl s nimi. Bylo potřeba takového, jako byl Novotný: těžkého, pachnoucího kávou a zeminou, co dokáže život chytit do velkých rukou a zařvat: Nepustím!
Jeho pleš se leskla pod lampou skoro jako svatozář ale ne zlatá, spíš pracovní a zpocená.
Barča sklouzla ze židle, přišla k doktorovi, co seděl s hlavou svěšenou, a objala jeho tlustou nohu výš nedosáhla.
Však jsem říkala, zašeptala, dospěle koukla na Ivu. On ty křídla schovává. Aby nám netáhlo.
Novotný přiložil svoji velkou ruku na její holou hlavu.
Ruka se mu lehce třásla.
Vydržte, broučci, zašeptal. Už jen chvíli.
Iva se otočila k oknu, protože už nemohla dál.
Slzy, kterých se tolik bála, stejně přišly. Plakala studem. Hledala krásu v lesku a dokonalosti, a ona zatím seděla utahaně před ní na polámané židli, pot utírala rukávem těžká, nehezká, a přesto ta nejsvětější na světě.
