Anděl, který vážil sto kilo a voněl levnou kávou
V herně na dětském onkologickém oddělení bylo ticho, které se jen občas narušilo šustěním papíru a skřípáním fixů. Bylo to zvláštní ticho křehké jako sklo. V tom tichu bylo až příliš mnoho vážnosti, jakou by člověk od dětí pod deseti lety nečekal. Úkol byl jednoduchý: nakreslit strážného anděla. Děti se opravdu snažily.
Pro Lenku, mladou dobrovolnici, byl ten den zkouškou. Byla zvyklá na správnou krásu na estetiku kostelních fresek, kde andělé byli lehcí, s kudrnatými zlatými vlasy a krásnýma očima plnýma nebeské modři. Procházela mezi stolečky a žasla: Honzův anděl měl obrovský meč, Petruščin zase křídla načechraná jako obláčky. Všechno to bylo dojemné a v podstatě stejné.
Pak přišla k Terezce.
Holčičce bylo sedm. Její holá hlavička po další chemoterapii byla hladká jako kulečníková koule a kůže tenoučká jako pergamen. Terezka kreslila až úzkostlivě pečlivě, špičkou jazyka mezi rty.
Lenka nahlédla přes její rameno a málem se zarazila úžasem.
Na papíře, místo nebeského posla, byl nakreslen něco dost zvláštního. Byl to kulatý, mohutný muž. Zabíral téměř celý výkres. Neměl křídla. Zato měl obrovské břicho obepnuté něčím bílým, holou hlavu připomínající bramboru a veliké, nakřivo nasazené brýle, co mu seděly na nose jako knoflík.
Terezko zeptala se Lenka opatrně a vykleknula vedle. Kdo to je? Vždyť kreslíme anděla.
To je anděl odpověděla tiše, ale jistě Terezka, aniž zvedla oči od kreslení břicha bílou pastelkou.
Ale… je trochu zvláštní, váhala Lenka s volbou slov. Proč nemá křídla? A proč je tak veliký?
On křídla má, odporovala Terezka. Ale schovává je pod pláštěm. Aby je tady nezašpinil. Tady bývá špinavo.
Lenka se pousmála. Dětská fantazie ji bavila.
Na oddělení býval často slyšet těžký, sípavý dech. Ozýval se z chodby, blížil se jako rachot přijíždějící tramvaje. Šouravé kroky, po kterých se až koberce chvěly.
Dveře do herny se těžce otevřely. Vešel on.
Petr Vašina, primář resuscitačního oddělení. Byl obrovský. Otylý, s trojitým podbradkem, v plášti věčně rozepnutém, protože jiný pro něj neměli. Jeho obličej se leskl potem a měl zemitý odstín. Brýle v tlustých rámech mu neustále sklouzávaly na špičku nosu a on je znovu a znovu rovnal tlustým prstem. Voněl tabákem, potem a silnou, lacinou kávou. Už třetí den přespával tady, ve služební místnosti, na prosezené pohovce.
Lenka v něm viděla jen unaveného, zanedbaného muže, který by už dávno měl být v důchodu, nebo aspoň doma ve sprše.
Tak co, umělci? zavolal na ně hrubým hlasem, co zněl, jako by vycházel přímo z jeho břicha. Pořád žijeme?
Pořád, pane primáři! ozval se nesourodý sbor dětských hlasů.
Prošel řadou židlí, těžce se o ně opíral.
Zastavil se u chlapečka, co bledě seděl s infuzí. Položil mu svou ohromnou dlaň těžce na čelo.
Vydrž to, šampióne zamručel. Výsledky už mám. Zvládneme to.
Pak přišel k Terezce. Lenka uviděla, jak se holčičce rozzářily oči a natáhla ruce k tomuhle těžkému, tabákem vonícímu muži.
Kreslíš? zeptal se. Za silnými skly brýlí najednou Lenka místo kalné únavy viděla nekonečnou, nevyspanou modř.
Tebe, zašeptala Terezka.
Zafuněl a posunul si brýle.
Mě ne. Papír by praskl.
V tu chvíli se na chodbě rozeznělo pípání přístrojů. Ostrý alarm.
Petr Vašina se změnil během vteřiny. Zmizelo funění, mizely těžké kroky. Nečekaně mrštně se otočil a vyrazil ke dveřím.
Všichni zůstat tady! zaburácel už z chodby. Katko, resuscitační kufřík, rychle!
Lenka zůstala a tiskla si ruce k hrudi. Za zdí začal ruch, rozkazovací věty, cinkání nástrojů a jeho bas už ne laskavý, ale ocelový.
Dýchej! No tak! Zůstaň s námi! Dýchej!
Ten křik byl strašidelný.
Byla v něm prosba i rozkaz v jednom. Lenka zavřela oči. Bálo ji.
Uteklo čtyřicet minut. Nekonečných jako pružná pryž. V herně bylo ticho. Děti už nekreslily. Všechny sledovaly dveře.
Dveře se otevřely. Petr Vašina se opíral o futro. Promočený, plášť měl tmavý od potu, na rukávu flek od krve. Sundal brýle, sáhl si k očím a rozmazal si po tváři únavu. Pak se pomalu, s hlasitým zafuněním složil na dětskou židličku, která pod ním útrpně zavrzala.
Povedlo se. Spí, vydechl do prázdna.
Lenka se na něj dívala. A najednou, jako by někdo strhl šedý závoj z jejích očí, pochopila.
Podívala se na Terezčin obrázek. Na toho nemotorného, baculatého človíčka. A pak na opravdového Petra Vašinu.
Neviděla tuk ani pot. Viděla masu. Obrovskou, pevnou masu lásky, která byla potřeba, aby jako kotva držela tyhle křehké dětské duše tady, na zemi, když se chtěly ztratit. Zlatokřídlý anděl by tu byl na nic byl by příliš lehký a odletěl by s nimi.
Byl potřeba někdo takový těžký, pevný, vonící zeminou a kávou, co zachytí utíkající život svýma obrovskýma rukama a zachroptí: Nepustím tě.
Jeho holá hlava se pod lampou třpytila jako svatozář. Ale ne zlatá pracovní, zpocená námahou.
Terezka sklouzla ze židle, přešla k lékaři sedícímu se svěšenou hlavou a objala jeho silné stehno výše nedosáhla.
Vždyť jsem říkala, pronesla tiše, s dospělýma očima upřenýma na Lenku. On křídla schovává. Aby nám netáhlo.
Petr Vašina položil těžkou dlaň na její holou hlavičku.
Jeho prsty se chvěly.
Vydržte, zlatíčka, zašeptal. Ještě chvíli.
Lenka se otočila k oknu, protože už se nemohla dívat.
Slzy, kterých se tolik bála, teď tekly. Plakala studem za svou slepotu. Hledala krásu v lesku a vznešenosti a Krása přitom seděla před ní na rozvrzané židli, utírala si pot rukávem těžká, nehezká a nejsvětější na světě.
