Existuje spousta dojemných historek o shledáních po dlouhých letech. Tohle je jedna z nich. Tatínek Kláry opustil rodinu, když jí byly pouhé čtyři roky. Maminka ji vychovávala úplně sama, ale absence úplné rodiny na Kláře zanechala stopy. Od mala se snažila být mamince oporou, hledala si různé brigády, protože v domácnosti prostě nebyl nikdo, kdo by vydělával. Díky tomu si Klára nikdy moc kamarádů nenašla, na žádné procházky po Praze nebyl čas, a rostla spíše jako uzavřená duše.
Teprve poté, co maminka odešla do důchodu, našla Klára chvilku taky pro sebe. A jak to tak bývá, narazila na Honzu. Postupem času poznala jeho rodiče, a pak Honza Kláru požádal o ruku. Plánovali velkou svatbu přesně tak, jak Klára snila už od mala i s tou šlehačkovou bábovkou a svatebním focením u Karlova mostu. Když ale přišla na řadu sestavování seznamu hostů, začalo ji hlodat, že by vlastního tátu na takovou slavnost přece jen mohla pozvat.
Jenže adresa nebyla, telefonní číslo taky ne. Honza ji popostrčil, ať dá pozvánku strýci Petru bratrovi tatínka. Ten přece přesně ví, kde teď táta bydlí! A taková ta malá česká chyba koordinace pozvánek vyústila v pozdní příchod Kláry na matriku. Venku lilo jako z konve. Přehodila přes šaty starý kabát po babičce a vyrazila sprintem z domu. A najednou na parkovišti stojí auto, vedle něj její táta. Klára neváhala ani vteřinu, sedla do auta a celou cestu k matrice bulela jak malá holka. Na tohle setkání čekala vážně roky Je očividné, že si měli opravdu hodně co říct.
