Existuje spousta dojemných historek o setkáních po letech, které vás chytí za srdce. Tohle je jedna z nich. Tatínek Veroniky se odporoučel ze společné domácnosti, když byly holčičce čtyři roky. Maminka ji pak vychovávala sama, což se tak trochu podepsalo na Veroničině duši. Už od útlého věku se snažila mamince pomáhat, kde to šlo, a dokonce si našla brigádu, protože živitel v domě zkrátka chyběl. Kamarádi? Ti pro ni byli cizím pojmem. Po večerech vycházky, po nocích mejdany? Ani omylem. Zkrátka vyrostla spíš samotářsky.
Teprve když maminka šla do důchodu, mohla si Veronika dovolit myslet sama na sebe. A najednou se vynořil Petr. Po čase jí představil své rodiče, a pak Petr v zachvění a s trochou potu na čele požádal Veroniku o ruku. Plánovala svatbu, jakou si malovala v dětství žádná šetřivá akce v malém bytě na Žižkově, ale pořádný mejdan! Se snílkem v duši začali psát seznam hostů a tu Veronika napadlo co kdyby pozvala i tatínka?
Jenže: kontakt na tátu neměla žádný. Ani adresu, ani telefon. Petr pohotově navrhl, ať pozvánku předá strýčkovi bratrovi jejího otce. Ten bude jistojistě vědět, kde legendárního tátu najít! No, a jak už to v českých pohádkách bývá, kvůli jednomu vtipnému omylu se Veronika zpozdila na matriku. Venku lilo, až by člověk psa nevyhnal. Přehodila si kabát přes svatební šaty a vyběhla z domu, až jí podpatky klapaly po dlažbě. A hele u auta stál její tatínek. Bez rozmyslu sedla do auta a celou cestu pobrekávala. Čekala na tenhle okamžik celý dospělý život… Vypadá to, že měli co dohánět a povídat si!
