Vždycky jsem byla hodná a nikdy jsem nebyla chamtivá. Když jsem mohla dát něco lidem, kteří to potřebovali, nikdy jsem se nerozmýšlela prostě jsem to dala, přesně jak se říká v Bibli: člověk se má dělit se svými blízkými.
Tak jsem se jednoho dne rozhodla darovat bundu, aniž bych za ni něco chtěla. Možná někomu chybí na zimu teplé oblečení, a tahle bunda mi tu jen leží skoro nepoužívaná. Měla jsem ji na sobě všeho všudy párkrát. Stála tehdy docela dost peněz.
Rozhodla jsem se tedy, že dám inzerát do jedné skupiny na internetu. Nemusela jsem čekat dlouho ozvala se mi nějaká paní do soukromé zprávy, se kterou jsme si domluvily setkání ve dvacet jedna hodin.
Byla už půlnoc, když někdo zazvonil u dveří. Kdo je tam? volám. Domluvily jsme se, že mi dáš bundu. Byly jsme domluvené na devátou, teď je už dvanáct v noci. Nemyslíš, že normální lidé v tuto dobu spí? Můžeme to nechat na zítra.
Ne, nechci čekat. Já ji chci dnes!
Hrozilo, že na mě začne ta drzá paní křičet. Přesto jsem se rozhodla ji neodmítat a bundu jí předat. Podala jsem jí ji a slyším: No, já ji nebudu zkoušet venku potřebuju si ji vyzkoušet.
Říkala jsem si v duchu, co je na tom k zkoušení, když je zdarma. Chceš ji snad zkoušet na chodbě? Tak mě pozvi aspoň dovnitř. Moje děti spí. No tak se zkusím převléct v tom výtahu.
Paní mi prskla do obličeje, vzala bundu a odešla, aniž by mi řekla jediné děkuji.
Přes všechno, co se stalo, jsem jí tu bundu prostě dala. Ale takovou drzost jsem ještě nezažila. V tu chvíli jsem si řekla, že už nikdy nikomu nic zadarmo nedám. Lidi si toho prostě neumí vážit!
