Byl jednou jeden chlapík, který pracoval v naší firmě. Jmenoval se Zdeněk Mareš. Vedl jeden z našich oddělení a nemohl jsem říct, že by vydělával špatně právě naopak. Měl parádní auto, oblékal se jen v drahých buticích a vypadal vždy dokonale upravený. Jenže měl jednu velkou slabinu. Šetřil, na čemkoli mohl. A obzvlášť na jídle.
Když jsme měli pauzu, Zdeněk se loudal pomalu kolem všech kanceláří a vždy pozorně sledoval, kde kdo má něco k snědku. Sedl si “omylem” ke stolu, kde byla svačina, a začal jíst, aniž by byl pozvaný. Jakmile spatřil jídlo, spustil své oblíbené komentáře:
Tyyy jo, tady to krásně voní! nebo Hele, kuřecí křídýlka? Dej mi taky jedno na ochutnání! A jeho klasické: Copak to tu máme? A už už sahal po talíři.
Na dárky k narozeninám pro kolegy nepřispíval nikdy, zato účastnil se gratulací i slavnostních večeří, jako kdyby nic. Lidé si všimli, že si mobil nikdy nenabíjí doma vždy jen v práci, aby ušetřil elektřinu. A kancelář opustil až poté, co si došel na záchod a napil se vody, aby doma nemusel zbytečně tahat z bojleru či kupovat minerálky. Zkrátka lakomec každým coulem. Jeho chování ospravedlňoval spořivostí.
Na posledním firemním večírku se Zdeněk opil a někdo se ho zeptal, jestli plánuje svatbu. Zdeněk se ušklíbl a řekl:
Proč bych si bral ženu? Akorát by chtěla peníze na hadry a jídlo. A jestli by chtěla děti, totálně mě zruinuje. Tyhle výdaje já nepotřebuju, sám si vystačím.
Jeho kolega mu na to odpověděl: To je pravda, žiješ sice v pohodě ale na náš účet.
V tu chvíli se Zdeněk rozčílil: Jo, přesně tak, žiju chytře. Mám super auto, perfektní bydlení, stylový šatník. A ty? Ty všechny svoje peníze proženeš za jídlo!
Po téhle hádce pak celý jeho tým odmítal s ním dál spolupracovat. Nakonec nezbylo než odejít ke konkurenci.
