Byl jednou jeden chlapík, který pracoval u nás ve firmě. Jmenoval se Ondřej Dlouhý. Vedl jeden z oddělení v naší pražské kanceláři a nemůžu říct, že by bral špatné peníze naopak, nebylo mu zle. Měl parádní škodovku, oblékal se v luxusních buticích v centru a byl vždy dokonale upravený. Ale měl jednu zásadní slabinu šetřil na všem možném. Nejvíc však na jídle.
O velké pauze se vždycky loudal mezi stoly v kanceláři a jakmile zahlédl na něčí desce svačinu, nenápadně si přisedl, jakože náhodou, a začal jíst, aniž by ho někdo zval. Když ucítil vůni jídla, neváhal prohodit: No teda, tady to voní!, nebo Ty jo, vy tu máte kuřecí křidýlka? Půjčte, ochutnám taky! A jeho oblíbená hláška byla: Tak copak tu máme dneska? a už se cpal.
Nikdy se sám nedal na nákup kolektivního dárku k narozeninám kolegů, ale slavnostního občerstvení se účastnil, jako by přispěl nejvíc. Lidi si všimli, že si Ondřej pokaždé dobíjel mobil v práci, aby ušetřil elektřinu doma, a z kanceláře neodcházel, dokud si nesplnil všechny potřeby, aby šetřil doma vodu. Zkrátka, byl to skrblík, který si svůj styl vysvětloval jako nutné šetření.
Na posledním firemním večírku se Ondřej opil, a když se ho jeden z kolegů zeptal, jestli plánuje svatbu, Ondřej odpověděl:
Proč bych si bral ženskou? Akorát by chtěla peníze na oblečení a jídlo. A kdyby ještě porodila dítě, tak mě úplně zruinuje. Takové výdaje to nemám zapotřebí. Zvládnu si vystačit sám.
Na to jeho kolega odpověděl: To máš pravdu, máš se dobře ale za naše peníze. V tu chvíli Ondřej zbělal vzteky a spustil: Ano, přesně tak, ale žiju chytře! Mám perfektní auto, byt jako ze žurnálu. Ale vy? Utrácíte všechno za jídlo!”
Po téhle scéně celý oddělení dalo ruce pryč přestali se s Ondřejem bavit a odmítli s ním pracovat. Nakonec nezbylo, než aby odešel do jiné firmy.
