Kdyžsi dávno, v jednom malém městě nedaleko Plzně, žil chlapec jménem Štěpán Novák. Štěpána vychovával jeho dědeček, starý pan Alois Novák, protože o své mamince věděl jen málo a tatínek ho opustil, když se bez úspěchu pokusil prorazit jako hudebník v cizině. Štěpán často pokukoval po svých spolužácích ze školky, jimž rodiče nosili nové kabátky a čerstvě pečené koláče. Navzdory tomu, že dědeček pracoval po večerech jako noční strážný a přes den pomáhal na poště, peněz nebylo nazbyt. Štěpán byl vděčný i za obnošené tričko a několik starých dřevěných figurek. Na své narozeniny toužil po velkém hasičském autíčku nebo herní konzoli.
V naději na zázrak napsal Štěpán dopis kouzelníkovi. Když se ráno probudil ve svůj sváteční den, našel pod polštářem jen jednu starou ponožku dědečka, v ní ukrytou jedinou čokoládovou kuličku. Zasáhl ho smutek a zklamání, z jeho očí vytryskly slzy. Dědeček ho obejmul a řekl: Štěpánku, nebuď náš. Vždyť máš neobyčejné štěstí! Ta ponožka není obyčejná ponožka, je kouzelná. Každé ráno se v ní objeví čokoláda. To je přece dar od kouzelníka, použil právě moji ponožku, která byla po ruce, a začaroval ji.
Štěpán si otřel slzy a na ponožku se díval s novým očarováním. A skutečně: od té chvíle každé ráno nacházel v ponožce čokoládovou kuličku. S hrdostí se svým tajemstvím svěřil ostatním dětem v mateřské škole, a jak to děti umí, trošku mu záviděly. Roky ubíhaly a Štěpán jednou zjistil pravdu, ale na dědečka se nezlobil pro tu jeho laskavou lež. Právě naopak naplnila ho vděčností a láskou vůči dědečkově snaze udělat mu radost.
Když Štěpán dospěl a vystudoval Karlovu univerzitu, našel si dobrou práci v bance a nikdy na dědečka nezapomněl. Zůstal bydlet s ním a svou rodinou. Na poslední narozeniny daroval dědečkovi ponožku vyšívanou zeleným jablkem. Dědeček se rozesmál a prohlásil, že teď se v jeho ponožce každé ráno objevuje kouzelné jablíčko. Kouzlo mezi Štěpánem a dědečkem přetrvalo bylo plné lásky, vděku a vzájemného obdarování, které pro oba mělo cenu větší než všechna koruna česká na světě.
