Eliška zametala podlahu bytu v Žižkově, když zazvonil telefon. Na druhém konci byla její kamarádka Zdeňka, která zněla, jako by právě snědla slunce s trochou octa. Ozvala se náhle a úsečně, trhajíc Elišku ze světa myšlenek: Přijeď ke mně, rychle. Patrik mě opustil. Odešel za nějakou jinou z Nuslí, představ si to.
Rychlostí, s jakou se v tramvajích zvyšuje teplota na jaře, se sešly v obýváků a posadily se ke stolu, nad kterým se vznášel slabý pach pečených brambor. Na oslavu této zvláštní svobody otevřely slivovici, a zatímco kolem nich poletoval prach z rozbitých vzpomínek, Zdeňka promluvila: A víš, že se mi vlastně strašně ulevilo?”
Žila s Patrikem, mužem, který připomínal starou promáčklou konvici pořád bublal, občas syčel, a když se něco nelíbilo, házel talíře na podlahu. Zakazoval Zdeňce setkávat se s kamarádkami, tvrdil, že špatně vaří, a když měl špatný den, mlčel třeba pět dní v kuse. Vzduch mezi nimi byl těžký jako pátek v Praze před výplatou. Ale teď teď bylo všechno jinak.
Zdeňka pookřála, oči jí zářily, jak jihomoravské vinice na jaře. Už můžu konečně zajít s tebou na pivo! Už nemusím doma vysvětlovat, proč jdu do kina nebo proč čtu knížky u kafe Probíraly bolavé zkušenosti, zážitky různě popletené a proházené jako v těch snových nocích, kdy vlak jede do Pardubic a najednou zastaví v Brně.
Nikdo přesně netušil, kde Patrik potkal tu novou ženštinu, ale vymlouval se, že odchází trénovat, přitom ve skutečnosti trénoval hlavně vymlouvání. Napadlo je, jestli bude dál posílat alimenty na děti, nebo bude potřeba zavolat na Policii ČR. V opojení slivovice se zdály i takové otázky rozumné.
Zůstaly spolu až do noci, dělily se o sýry a staré křivdy, proplouvaly vzpomínkami i smíchem, a opakovaly si, že konec může být klidně jen začátek něčeho bizarního, jako sen, ve kterém padají koruny z nebe a místo hodin na stěně visí cibule.
Měsíc poté, co Patrik odešel, se zničehonic objevil mezi dveřmi s výrazem jezevčíka, který neví, kde má pamlsek. Doufal, že ho Zdeňka přijme zpět. On však našel jen její pohled studený jako pražská zima. Co vlastně ženy chtějí? zeptal se zmateně, s hlasem ponořeným v podloubí Orloje.
Zdeňka upřeně odpověděla: Lásku a úctu. Najednou cítila, jako by chodníky pod okny byly nové, čisté, bez jeho starých šlápot. Patrik jen překvapeně zamrkal a zmizel v šeru dne.
