Adam byl vychován svým dědečkem, protože o své mamince věděl sotva pár věcí a tatínek ho opustil kvůli marné muzikantské kariéře v cizině. Adam často záviděl ostatním dětem ze školky, jejichž rodiče je rozmazlovali stylovým oblečením a luxusními dobrotami. Co naplat, děda dřel jako kůň na dvou pracích, ale moc peněz doma nebylo Adam musel spoléhat na prožrané trička a hračky, které už dávno nehrály ani druhé housle. Když měl narozeniny, snil o opravdovém velkém hasičském autě nebo herní konzoli to by bylo!
S poslední špetkou naděje v kouzla napsal s předstihem dopis kouzelníkovi. Jenže v den jeho narozenin našel pod polštářem jen starou dědovu ponožku, v níž byla jediná čokoládová bonbónka. Trochu to zabolelo, ukápla mu slza a pak rovnou spustil vodopád. Děda ho chtěl utěšit: Ale Adámku, nemusíš být smutný! Nevíš jaké máš štěstí, tahle ponožka je totiž kouzelná. Každé ráno v ní bude nová bonbónka, a to pořád až do nekonečna! Kouzelník ti udělal úžasné překvapení, měl po ruce zrovna moji ponožku a dal jí magickou moc.
Adam si utřel nudli a začal na ponožku hledět s novým obdivem. Od té doby v ní skutečně objevoval každé ráno sladkost, kterou pyšně sdílel s kámoši z mateřské školy a že byli pěkně zelení závistí! Roky letěly jak rychlík PrahaBrno a jednou se Adam dozvěděl pravdu, ale na dědečka se za tu malou bílou lež ani v nejmenším nezlobil; naopak dojala ho dědova láska i snaha vykouzlit mu radost.
Když Adam dospěl, dostudoval vysokou a získal prima místo, zůstával dál žít s dědečkem i svou rodinou. Na poslední narozeniny dědovi věnoval ponožku s motivem zeleného jablka. Děda zajásal jak na vesnické tancovačce a slavnostně prohlásil, že teď bude v ponožce každý den magické jablko. Magické pouto mezi Adamem a dědou zůstalo pevné jako Karlův most plné lásky, vděčnosti a speciálních darů, které spolu poctivě vyměňovali.
