– Ach holka, zbytečně ho vítáš, on se neženil a nepožení. Váře nebylo ještě ani šestnáct, když přišla o maminku. Táta odešel před sedmi lety za prací do Prahy, a od té doby o něm nebylo ani vidu, ani slechu, nedošly ani peníze. Na pohřbu pomáhala většina vesnice. Teta Marie, její kmotra, často za Várou chodívala, radila jí, jak co udělat. Když Váře skončila školu, zařídila jí práci na poště v sousední vesnici. Vára byla silná dívka, o takových se říká: “krev a mlíko”. Kulatý obličej, zdravé tváře, nos bramborovitě, ale oči šedé a zářivé. Hustý plavý cop až do pasu. Za nejkrásnějšího kluka ve vsi byl považován Karel. Dva roky zpátky se vrátil z vojny, holky se mu nevyhýbaly. Dokonce i pražské slečny, co jezdily na léto, o něj projevovaly zájem. Pracovat by neměl jako řidič v naší vesnici, ale hrát rovnou v hollywoodských filmech. Ještě se nevybouřil, na svatbu nespěchal. Jednou teta Marie přišla za Karlem, a poprosila ho, jestli by mohl Váře opravit plot, už se bortil. Bez mužské ruky se na vesnici těžko žije. Zahradu obstará Vára sama, ale s domem už to nejde. Karel neodmítl. Přišel, kouknul – a začal rozkazovat: přines, dones, podej. Vára poslušně splnila vše, co chtěl. Jenom její tváře rudly ještě víc a cop jí létal po zádech, když pobíhala. Karel se unavil, Vára ho pohostila vydatným borščem a silným čajem. Pozorovala ho, když kousal do černého chleba svými bílými zuby. Tři dny opravoval Karel plot, čtvrtý den přišel jen tak na návštěvu. Vára mu dala večeři, slovo dalo slovo, a zůstal přes noc. Pak se u ní stavoval dál. Odcházel v noci, aby ho nikdo neviděl. Ale na vesnici se nic neutají. – Ach, holka, zbytečně ho vítáš, nepožení se. A kdyby jo, budeš si s ním užívat. Až přijde léto, přijedou pražské krasavice, co budeš dělat? Sežere tě žárlivost. Takového kluka ti netřeba, – napomínala ji teta Marie. Ale zamilovaná mladost radostně přehlíží rozumné rady stáří. Později Vára zjistila, že čeká dítě. Nejprve si myslela, že má jen lehkou nemoc. Slabost, nevolnost… Potom jako by ji někdo praštil do hlavy: čeká dítě, a to od Karla. Chvilku chtěla dítě nedorodit, bylo jí brzy. Ale nakonec si řekla, že to bude lepší – nebude na světě sama. Maminka ji zvládla vychovat, ona to dá taky. Táta jí taky moc nepomáhal, spíš byl o starosti víc. A lidé popovídají, pak zmlknou. Na jaře sundala kožich, a celé vesnici bylo jasné, že je těhotná. Babky na vesnici jí prorokovaly silného kluka. – Kdo přijde, toho vezmu, – žertovala Vára. V polovině září se ráno probudila s prudkou bolestí. Běžela k tetě Mařeně. Ta hned pochopila, co se děje. – Co, už je to tady? Seď tady, hned přijdu! Utíkala rovnou ke Karlovi. Měl před domem náklaďák. Léto už skončilo, chalupáři odjeli s auty. A ten, jak na potvoru, se den předtím napil. Teta ho probudila, Karel zmateně koukal, nevěděl, kam jet. Když pochopil, zakřičel: – Vždyť do nemocnice je to deset kilometrů! Než seženeme doktora, než se vrátíme, tak už bude mimino na světě. Vezmu ji rovnou! – Ale jak na náklaďáku? Roztřeseš ji na silnici, ještě ji budeš chytat mimino cestou, – ječela teta. – Pak pojedeš s námi, jistota je jistota! Po rozbité cestě jel Karel opatrně, teta Marie seděla v korbě na pytli. Jak dojeli na asfalt, zrychlili. Vára se krčila na sedadle, držela se za břicho, Karel vystřízlivěl. Kouknul na ni, jak sedí, starosti mu lámaly obličej, ruce svíral na volantu, bledé klouby. Přemýšlel o všem možném. Stihli to. Odvezli Váru do nemocnice a jeli zpátky. Teta Marie celou cestu Karla peskovala: – Proč jsi jí zkazil život? Sama, bez rodičů, ještě dítě, a má další starosti. Jak bude žít s dítětem sama? Nedojeli ani domů, a už byla Vára maminkou zdrávého siláka. Ráno jí mimino přinesli k jídlu. Nevěděla, jak ho uchopit na ruce, jak přiložit ke hrdlu. Koukala s obavami na červené zmačkané tvářičky svého syna. Zakousla si rty a dělala, co jí nařídili. Srdce jí štěstím tleskalo. Pozorovala, foukala na hlavičku, kde jemné vlasy stály, radovala se. – Přijedou pro tebe? – zeptal se před propuštěním starší, drsný lékař. Vára pokrčila rameny a zavrtěla hlavou: – Asi těžko. Lékař si povzdechl a odešel. Sestřička zabalila dítě do nemocniční deky, aby ho dovezli domů. Přikázala, ať peřinku vrátí. – Fanda tě odveze sanitkou zpět do vsi. Nebudeš přece s miminkem autobusem, – řekla nevrle. Vára jí poděkovala. Procházela chodbou nemocnice, sklopenou hlavou, rudá rozpaky. Jela domů, mačkala synka na hrudi a přemýšlela, jak budou žít. Peněz z mateřské málo, sama, dítě nevinné… Ale když se podívala na zmačkanou tvářičku spícího synka, srdce jí zalilo něhou a těžké myšlenky zaháněla pryč. Najednou sanitka zastavila. Vára se podívala tázavě na Fandu, padesátiletého muže. – Co je? – Dva dny jsou lijáky, obří kaluže, nejde projet ani objet. Zůstanu viset. Tady pouze traktor nebo náklaďák. – Promiň. Není to daleko, dva kilometry. Doběhneš? – Kývl k cestě, kde se rozlila obří louže jako jezero. Dítě spalo na rukou. Už i vsedě byla Vára unavená. Silák, ale jak jít… Vylezla, kráčela opatrně po kraji louže, nohy se bořily do bahna po kotníky, málem uklouzla. Staré rozšmajdané boty plácaly. Kdyby alespoň gumáky vzala do nemocnice. Jedné boty se zbavila v bahně, dál šla bosá. Když přišla do vsi, už se stmívalo, nohy necítila zimou. S vítáním ji překvapilo světlo v oknech jejího domu. Vstoupila do suchých schodů, nohy zmrzlé, celá zpocená. Rozrazila dveře a zůstala stát. U zdi stála dětská postýlka, kočárek, v něm složené pěkné oblečky pro mimino. Karel seděl u stolu s hlavou opřenou o ruce, spal. Když ji zahlédl, zvedl hlavu. Vára rudá, rozcuchaná, dítě v náruči, sotva stála. Sukně mokrá, nohy po kolena v bahně, jedna bota chybí. Jak viděl, že je bosá, hned jí vzal dítě, položil ho do postýlky, zatopil v kamnech, přinesl horkou vodu, pomohl umýt nohy. Vára se převlékla, na stole už stála vařená brambora a džbán mléka. Dítě plakalo. Vára ho vzala na ruce a bez ostychu začala kojit. – Jak jsi ho pojmenovala? – zeptal se chraplavě Karel. – Tomáš. Nevadí ti? – podívala se na něj svými jasnýma očima. V nich bylo tolik smutku a lásky, že Karlovi sevřelo srdce. – Hezké jméno. Zítra půjdeme, zaregistrujeme ho a rovnou se vezmeme. – To není nutné… – začala Vára, ale koukala na miminko. – Můj syn potřebuje tátu. Už jsem se vybouřil, teď chci být chlapem. Třeba nebudu nejlepší manžel, ale dítě neopustím. Vára kývla, hlavu nezvedala. Za dva roky se jim narodila ještě holčička. Pojmenovali ji po babičce, Naděje. Nezáleží na tom, jaké chyby uděláš na začátku života, hlavní je, že je můžeš vždy napravit… Takový byl životní příběh. Napište mi do komentářů, co si o tom myslíte! Pokud se vám líbil, dejte lajk.

Ale, holka, zbytečně mu dáváš pozornost, nevdá se za tebe.

Barboře bylo teprve šestnáct, když jí zemřela maminka. Otec odešel před sedmi lety za prací do Prahy, ale nikdy se neozval. Ani peníze neposlal, ani se nevrátil.

Skoro celý vesnice šla na pohřeb, každý pomáhal, jak mohl. Teta Marie, Barbořina kmotra, k ní často chodila, radila jí, jak zvládat domácnost a co všechno je potřeba. Když pak Barbora dokončila základní školu, pomohli jí sehnat místo na poště v sousední vesnici.

Barbora byla statná dívka, o takových se říká, že mají krev a mléko. Kulatý, zdravě červený obličej, nos trochu bramborový, zato oči šedé a jiskřivé. Hustý plavý cop jí sahal až k pasu.

Za nejhezčího chlapce ve vsi se považoval Mikuláš. Už dva roky byl doma z vojny a o děvčata neměl nouzi. Sjížděly se za ním dokonce i návštěvnice z města, co jezdily na léto do chalup.

Hodilo by se mu hrát v televizních seriálech, ne řídit autobus po vsi. Mikuláš se ještě nestačil pořádně vyřádit, nechtěl si vybírat nevěstu.

Jednou zašel teta Marie k Mikulášovi, aby ho poprosila, zda by Barboře nepomohl spravit plot, už se bortil. Bez mužské ruky to na vesnici jde těžce. S polem si Barbora poradila, ale s domem už to bylo horší.

Bez dlouhých řečí souhlasil. Přišel, rozhlédl se a hned začal organizovat: to dones, tam odběhni, podej mi tohle. Barbora tiše plnila každé jeho přání.

Jen jí tváře hořely ještě víc a cop jí lítal na zádech ze strany na stranu. Když Mikuláš utahaný sedl, Barboře ho pohostila vydatným bramborovým gulášem a silným čajem. Pozorovala, jak její host s chutí kouše černý chleba svými silnými zuby.

Tři dny se Mikuláš věnoval plotu, ale čtvrtý den přišel jen tak na návštěvu. Barbora mu připravila večeři, dali se do řeči, až zůstal přes noc. Od té doby k ní začal chodit po večerech. Vždycky odešel před svítáním, aby ho nikdo neviděl. Jenže na vesnici se nic neutají.

Ale, holčičko, zbytečně se mu klaníš, nevdá se za tebe. A kdyby náhodou ano, užiješ si s ním! Za pár týdnů přijedou městské krasavice, co budeš dělat? Sežerou tě žárlivostí. Ty potřebuješ jiného chlapa, kladla jí na srdce teta Marie.

Ale kdo by poslouchal rozumnou radu, když je mladý a zamilovaný?

Brzy pak Barbora poznala, že je v jiném stavu. Napřed měla za to, že se jen nachladila nebo něco špatného snědla. Slabost, nevolnosti, pak jí to došlo: čeká dítě s Mikulášem.

Napadlo ji i zbavit se ho, že je na dítě příliš mladá. Nakonec se rozhodla jinak bude mít pro koho žít. Matka ji vychovala, ona to zvládne. Otec jí nikdy moc nepomohl, spíš býval pod parou. Lidé budou mluvit, ale časem se uklidní.

Na jaře sundala kabát a všichni ve vsi hned viděli její vzedmuté břicho. Po vsi začala kolovat řeč, že Barboře se přihodilo neštěstí. Mikuláš samozřejmě přišel zjistit, co s tím hodlá dělat.

Co by, porodím. Neboj se, o dítě se postarám sama. Žij si, jak chceš, odbyla ho a začala se štrachat v kuchyni. Jen jí hrály plameny ve tváři i v očích.

Mikuláš chvíli stál okouzlený, ale odešel. Sama se rozhodla. V létě přijely městské dívky, Mikuláš na Barboru neměl čas.

Barbora pracovala dál na zahradě, teta Marie chodila pomáhat s plevelením. S velkým břichem se to špatně zvládá. Vodu nosila z pumpy po půlce vědra, všichni jí věštili, že bude mít pořádného junáka.

Kdo ví, co Bůh pošle, smála se Barbora.

V půlce září se jednoho rána probudila silnou bolestí, jako by jí břicho někdo trhal. Bolest na chvíli ustala, pak se vrátila. Spěchala za tetou Marií. Ta hned pochopila, co se děje.

Už to přichází? Sedni si, hned jsem zpátky, vyletěla z chalupy.

Spěchala za Mikulášem. Stála mu před barákem náklaďák. Městští chalupáři už odjeli. Mikuláš byl zrovna po flámu.

Teta Marie ho rozespalého budila, chvíli nechápal, co se děje. Když mu to došlo, zařval:

Do nemocnice to je deset kilometrů! Než seženeme doktora, ona už porodí. Vezmu ji hned sám! Nachystej ji.

Na náklaďáku? Rozklepeš ji celou a dítě budeme lovit po cestě, lamentovala teta.

Pojedeš s námi, radši, rozhodl.

Jel pomalu rozbitou polní cestou, vyhýbal se jedné díře, do další zajel. Teta Marie seděla v nákladovém prostoru na pytli. Když se dostali na asfaltku, přidal.

Barbora se kroutila na sedačce, tiskla si břicho, aby nekřičela. Mikuláš byl rázem střízlivý.

Koukl na ni koutkem oka, tváře mu bledly, prsty svíraly volant, přemýšlel o svém.

Stihli to. Barboru nechali v nemocnici a jeli zpět. Teta Marie celou cestu Mikuláše sprdla:

Proč jsi jí zničil život? Sama, bez rodičů, ještě dítě, a ty jí přidal starosti. Jak to sama zvládne?

Na vesnici ještě nedojeli a Barbora se už stala maminkou silného chlapečka. Druhý den ho donesli Barboře na kojení. Nevěděla, jak si ho vzít, jak ho přiložit k prsu.

Dívala se vyplašeně na červený, zmačkaný obličej syna. Zakousla ret a dělala, co jí sestřičky říkaly.

Ale srdce jí plesalo štěstím. Pozorovala synův drobný čelíčko s jemnými vlásky, foukala mu na čelo, radovala se jako malá.

přijede pro vás někdo? zeptal se vážný starší lékař před propuštěním.

Barbora pokrčila rameny, zakroutila hlavou:

Asi těžko.

Doktor si povzdechl a odešel. Sestřička zabalila miminko do erární nemocniční deky, jen aby se dostali domů. Požádala, ať ji vrátí.

Fanda tě hodí sanitkou do vesnice. Přece nebudeš s mimčem v autobuse, mrzutě pronesla sestřička.

Barbora poděkovala. Šla chodbou nemocnice, sklopila hlavu, celá červená studem.

Jeli autem, Barbora si tiskla chlapečka k hrudi a přemítala, jak teď budou žít.

Mateřská mizivá, sotva na mléko. Lítost ji bodla a synovi, který za nic nemohl. Pak se podívala na jeho mrňavý, zmačkaný obličej, naplnila ji něha, těžké myšlenky zahnala.

Najednou zastavili. Barbora se polekaně podívala na Fandu, menšího pána kolem padesátky.

Co se děje?

Pršelo dva dny, podívej na ty louže. Neprojedeš, neobejdeš, zapadneme. Tudy jen traktorem nebo náklaďákem.

Promiň. Daleko to není, max dva kilometry. Dojdeš? ukázal na cestu, kde se rozkládala louže přes půl silnice.

Dítě jí spalo v náručí, už z toho sezení ji bolely paže. Kluk jako buk. Ale jak jít tou cestou s dítětem?

Opatrně vystoupila, synka si přendala a šla podél louže. Nohy se jí bořily do bláta po kotníky, každou chvíli se bála, že uklouzne.

Staré rozšlapané boty čvachtaly. Kdyby aspoň jela v gumákách. Jeden střevíc jí zůstal v blátě. Chvilku váhala, nešlo ho vytáhnout s dítětem v náručí. Šla dál bosa.

Když dorazila do vesnice, stmívalo se, nohy měla zeblé, od bláta černé, síly došly. Ani se nestihla divit, že ve stavení svítí.

Stoupla na suché schody, ztěžka dýchala. Otevřela dveře a zarazila se.

U stěny stála dětská postýlka, kočárek a v něm pěkně složené oblečky pro miminko. U stolu spal Mikuláš, hlavu na rukách.

Jestli ho vzbudila nebo vycítil její pohled, zvedl hlavu. Barbora rozčerveněná, rozcuchaná, sotva stála ve dveřích s dítětem. Sukně promočená, nohy po kolena v blátě, jedna bota chyběla.

Jak to viděl, hned jí vzal dítě, položil do postýlky. Sám šel k peci, natahoval kýbl horké vody.

Posadil ji, pomohl svléknout, umýt nohy. Než se Barbora převlékla u pece, už na stole byla vařená brambora, džbánek s mlékem.

Dítě plakalo. Barbora k němu pospíchala, vzala ho, sedla ke stolu a bez ostychu ho začala kojit.

Jak jsi ho pojmenovala? zeptal se Mikuláš chraplavě.

Se jmenuje Tomáš, nevadí ti to? vzhlédla k němu svýma jasnýma očima.

Bylo v nich tolik bolesti i lásky, že Mikulášovi stáhlo srdce.

Hezké jméno. Zítra půjdeme syna zapsat a rovnou se vezmeme.

To není nutné… začala Barbora, sledujíc, jak dítě saje.

Syn musí mít otce. Já už se napobíhal dost, nechci ho nechat bez táty.

Barbora jen přikývla.

Za dva roky měli ještě holčičku, dali jí jméno po Barbořině mamince Naděžda.

Nezáleží na tom, jaké chyby člověk na začátku života udělá, hlavní je, že je vždycky možné je napravit…

Takový je život. Povídejte, co si o tom myslíte, dejte lajk.