Včera sedím na lavičce s paní z našeho vchodu a ona se rozplakala. Vyprávěla mi, jak je strašné jít dobrovolně do domova důchodců. Odevzdat se, vzdát se. A to všechno kvůli slovům vlastní dcery.
Celý život ji vychovávala sama, bez manžela. Ovdověla brzy a všechno musela zvládnout sama. Její dcera vyrůstala rozmazlená a náročná.
Od dětství byla zvyklá, že maminka zařídí všechno. Dala jí nejen poslední korunu, ale snažila se splnit jí všechna přání. Oblekala ji jako panenku. A aby ji mohla rozmazlovat i zabezpečit domácnost, dělala ve fabrice i noční směny. Naštěstí tehdy ještě stačilo žít v podnikovém bytě, který dostala od fabriky. Ale dneska už nic takového není. Teď si musíte na vlastní bydlení dlouho šetřit a moc pracovat.
Dcera vyrostla, vystudovala vysokou školu a vdala se.
Rodiče jejího muže mají rodinný dům za Prahou, ale tam bydlet nechtějí.
Moje sousedka má taky vlastní byt, jenže si s zetěm úplně nerozumí. Ono, pro mladé to taky není, bydlet s rodiči pod jednou střechou. Každá generace má své zvyky a svůj rytmus dne. Proč by si měli vzájemně překážet?
Obzvlášť, když dneska se dá vzít hypotéka. Hlavní je, našetřit si něco do začátku a pak už to člověk splácí postupně. Je to lepší, než se pořád stěhovat po podnájmech.
Dřív byty přidělovali, teď už nic nedostanete, takže je třeba se ohánět, makat a šetřit, pokud chcete vlastní byt, i když je to těžké.
Dcera s manželem mají práci a docela dobře vydělávají. Hodně jejich známých už si takhle pořídilo byt.
Ale oni šetřit nedokážou. Nejprve jedno dítě, pak druhé. Hodně peněz dávají za pleny a umělou výživu. Dneska mladí už nechtějí nic mýt nebo vyvářet.
Je tak pohodlné nalít trochu vody do prášku z balíčku a máte kaši. Plenku nandáš, sundáš, vyhodíš, novou nandáš. Je to čisté, suché, žádné praní ani zbytečné starosti. Pryč s tím vším.
Nač ale spěchat s dětmi?
Mohli si nejdřív vydělat, postavit se na vlastní nohy, koupit byt. A pak by měli dost času i na děti. Jenže ne, museli mít jedno dítě hned po druhém.
Dcera sousedky by chtěla ještě další. Ona i její muž jsou jedináčci.
Možná mají pravdu. Děti si později pomůžou, podpoří se, nejsou tolik rozmazlení. A rodičům je taky lehčí.
Ano, děti jsou radost. Ale je zvláštní, jak často jimi jako by trpí. A pak o ně nechtějí pečovat sami.
Ale nechápu, jak to, že nejsou schopní najít si cestu. Když na vlastní byt nestačí peníze, vždycky jsme radši chodili v jedné bundě několik zim, šetřili každou korunu, abychom něco naspořili, aspoň na byt 1+1. Dnešní mladí to mají jinak. Ti chtějí všechno a hned, nejsou zvyklí šetřit na vlastní sny.
Jsou taky zvyklí jíst v restauracích, pro děti kupují spoustu sladkostí. K čemu to je, akorát vyhozené peníze. Doma hračky zabírají půl obýváku. My si vystačili s pár autíčky, panenkou a medvídkem. Dneska každý měsíc nové série, nové kolekce.
A rodiče všechno hned koupí.
Dcera sousedky je taky zvyklá na drahé krémy, značkové oblečení. Je vidět, že žijí skoro nad poměry. Proč tolik šatů, když to ani nestihne unosit? Za pár měsíců vyjde z módy, už shání novou halenku, nový kabát. Staré vyhodí nebo dá kamarádce. Kolik jen tím letí peněz?
Léto tráví každý rok u moře v Chorvatsku. Děti přece potřebují vzduch, moře. A i oni si prý musí odpočinout od práce.
Jistě, dovolená je prima. Ale proč si neodpočinout někde na chalupě u vody nebo na Šumavě? Něco by přitom zůstalo bokem na byt.
Za peníze, které utrácejí každý rok za dovolenou, by si už mohli pořídit malý byt 1+kk možná ne velký, ale jejich vlastní. Jenže radši se honí sem a tam, utrácí, a stále jsou v nájmu.
A tak sedím na lavičce a sousedka brečí.
Dcera přišla na návštěvu a řeč opět přišla na byt. A dcera jí řekla, že vlastně ani není třeba byt kupovat, že jim nájem vyhovuje dobře. Žijí si, jak chtějí, jí, co chtějí, oblékají se dle libosti. A stejně byt jednou zdědí, oba jsou jedináčci.
Sousedka se cítila ukřivděná. Řekla, že to vypadá, jako by oba čekali, až umře. Dcera se pak omluvila, že to přece není tak myšleno a jednou ten byt stejně dostanou.
Podle mě dcera vlastně neřekla nic špatného. Ale zní to tak zvláštně. Teď, když jí dcera zavolá a zeptá se, jak se má, má sousedka pocit, že už čekají, kdy si sbalí tašku a odejde do domova důchodců nebo umřeChvíli jsme tam spolu mlčely. Vítr se prohnal mezi stromy a přinesl k nám smích dětí ze hřiště. Sousedka si otřela oči do rukávu a pousmála se. Možná to beru moc vážně, hlesla. Za mě bylo normální šetřit, držet při sobě. Teď se žije rychlejc. Možná je to pro ně lepší, možná horší.
Chvíli jsme pozorovaly, jak dvě holčičky běží ke své mamince, která je obejme pevně, jako by jim chtěla dát celý svět.
Víš, řekla tiše, když už si myslela, že neposlouchám, mně už teď stačí málo. Třeba v létě, když přijedou všichni a já aspoň na chvíli slyším smích v bytě. Ani na ty nové šaty jim nezávidím. Až budou starší, pochopí, jakou cenu má domov.
Vstala, ještě jednou se rozhlédla po probouzejícím se sídlišti a usmála se na mě trochu veseleji. To hlavní je, že jsme tu pro ně. A oni to jednou taky pochopí akorát asi později, než bychom chtěly.
A pak odcházela pomalu domů, záda rovná, hlavu vztyčenou, tak jak to dělají lidé, kteří sice prohráli pár bitev, ale nikdy nevzdali svůj vlastní život. Po cestě se ještě otočila, zamávala mi a já si v tu chvíli uvědomila, jak je důležité mít kam se vracet. I když někdy všechno stojí proti nám, to skutečné bezpečí si neseme v sobě a někdy stačí obyčejná lavička a přítomnost někoho, kdo poslouchá.
