Umyju nádobí zase. Už třetí den to tam leží ve dřezu. Ani jedna čistá sklenička nezbyla. Čekal jsem, čekal… Co mám dělat? Přijdu domů z práce, hladový, naštvaný, unavený. A teď musím nejdřív všechno umýt, jinak není z čeho jíst.
A jídlo? Vůbec nic doma nemáme. Zapnul jsem rychlovarnou konvici a na plotnu dal hrnec s vodou. Aspoň si ohřeju párky. Nebo je jen tak uvařím. Mám opravdu hlad. Nikdy bych nevěřil, že skončím takhle… A ta polévka od Marcely! Tak bych si teď dal takový vývar…
A ty koláče! Listové těsto, různé náplně. A ty žebírka, její speciality. A ten pořádek, ta čistota v bytě! Přijdeš po práci domů, všechno září. Všude voní čerstvě uklizeno. A teď…
Proč jsem si toho nikdy nevšiml? Myslel jsem si, že Marcelu baví jen prát a vařit…
Jednou jsem potkal Lenku. Krásná, v krátké sukni, na vysokých podpatcích. Právě vycházela z kosmetického salonu. Upravená, jedinečná. Tehdy mi připadalo…
Do salonů jsem nikdy nechodil, neutrácel jsem za účesy, nechtěl jsem si barvit vlasy. A do módních obchodů jsem moc nechodil. Přitom byla Marcela štíhlá, krásná. Jen ji nebavily ty ženské věci. Pořád v džínách a teniskách. Vyrazila na nákup, nebo jen tak pobíhala po bytě.
Nejsem už zamilovaný… řekl jsem Marcele, když jsem přišel domů. Mám někoho jiného. Odcházím. Nechci tě podvádět.
Marcela šlehala smetanu na dort. Ani se na mě neotočila. A já si nevšiml slz, co jí tekly po tvářích…
Unavovalo mě, že vedle mě nestála žena, ale hospodyně. Asi proto jsem se tak zapletl s Lenkou. A teď myju nádobí, podlahy, uklízím. Vařit jsem se ještě moc nenaučil, a občas v noci sním o Marcelech koláčích…
Lenka má teď nový gelový lak, takže nemůže umývat nádobí. Sedí na gauči, listuje časopisem, chystá se zase do salonu na vlasy. Kolem ní leží pár šatů, o boty jsem už několikrát zakopl. Neví, co si vzít na sebe do salonu. Sklenici od včerejška vůbec neuklidila, pořád tam stojí.
Proč jsem vyměnil manželku za takovou lenivou holku? To není život. Uvařím si ještě těstoviny? Mám takový hlad…
