Včera jsem seděl na lavičce s naší sousedkou a ona plakala. Vyprávěla mi, jak je jí líto, že by měla jít do domova důchodců. Prý je to těžké rozhodnutí a vzdát se dobrovolně svého domova. A všechno kvůli slovům její dcery.
Dcera si vychovala sama, bez muže. Ovdověla brzy a všechno musela zvládat sama. Dcera jí vyrostla trochu rozmazlená, zvyklá, že maminka všechno zařídí. Dávala jí poslední korunu, kupovala jí všechno, co si přála. Oblekala ji jako panenku. Aby měla na všechno dost, makala sousedka ve smenách v továrně a někdy i dvě směny po sobě. Naštěstí tehdy člověk nemusel řešit bydlení z fabriky dostala byt. Ale doba se změnila. Dneska už byty nikdo nerozdává. Dneska člověk musí tvrdě pracovat a šetřit, pokud chce mít vlastní domov.
Dcera dospěla, nastoupila na univerzitu a pak se vdala.
Rodiče jejího manžela mají velký dům za Prahou, ale mladým se tam bydlet nechtělo.
I naše sousedka má vlastní byt, ale s zetěm moc nevychází. Ono ostatně ani pro mladé společné bydlení s rodiči není výhra. Každý má svá pravidla, starší svá zaběhlá schémata, mladí zase chtějí žít po svém. Nač si navzájem narušovat klid?
Dnes se dá vzít hypotéka hlavní je našetřit na akontaci, a pak splácet pomalu. Rozumnější než přebývat u rodičů nebo v podnájmu. Dřív byty dávali, dnes si je musí každý odpracovat sám, ať je to jakkoliv náročné.
Dcera se zetěm oba pracují a berou slušné peníze. Mají spoustu známých, kteří si takhle na hypotéku už byt pořídili.
Jenže šetřit neumí. Nejdřív otěhotněla, pak hned znovu. Kolik peněz padne na pleny, sunar, všechny možné vymoženosti… Dnešní mladí už nechtějí látkové plenky prát nebo dětem vařit. Všechno jednoduše rozbalíš, zamícháš, nasypeš, hotovo. Plenu dáš novou, starou vyhodíš a nemusíš se s ničím zdržovat. To je ta dnešní pohoda.
Ale proč tolik spěchali s dětmi?
Mohli nejdřív postavit základy zařídit si bydlení, pak si užívat a až potom mít děti. Oni to ale vzali hopem.
Dcera sousedky chce víc dětí, protože oba s manželem jsou jedináčci.
Je v tom asi i kousek pravdy víc dětí, víc radosti, vzájemně si pomůžou a nebudou tolik rozmazlení.
Jenže dnes mám pocit, že rodiče se čím dál častěji dětí “zbavují”. Jako by jim vlastně nikdy pořádně nepatřily. Ale proč? Pokud není vlastní byt, šlo by víc šetřit. Chodili bychom v jedné bundě několik zim, hlavně abychom si peníze uložili na vlastní bydlení. Tak to dřív lidé dělali. Dnešní mladí jsou zkrátka jiní. Všechno chtějí hned. Nejsou zvyklí šetřit na to, co je důležité.
Také mají ve zvyku jíst venku, dětem kupují hromady sladkostí. A k čemu to je? Akorát peníze do větru. Doma plno hraček. Za nás stačila jedna tatrovka, dvě panenky a byla pohoda. Teď každý týden nová kolekce figurek nebo panenek.
A rodiče to pak všechno nakupují
Dcera sousedky má slabost pro drahé kosmetiky, značkové oblečení. Nepřemýšlí, kolik to stojí. Proč si pořizovat tolik věcí, když je kolikrát ani nestihne nosit, než vyjdou z módy? Pak už potřebuje novou halenku nebo bundu, tu starou vyhodí nebo posune dál. Kolik peněz se tím promrhá?
Každé léto letí na dovolenou do Chorvatska, děti potřebují k moři, a rodiče potřebují taky trochu vypnout z práce.
Samozřejmě, že dovolená je krásná věc. Ale bylo by rozumnější zkusit relaxovat někde na chalupě, zahrádce, u rybníka a peníze ušetřit.
Za to, co nechali v Chorvatsku, už mohli mít menší byt ve Vysočanech. Ne sice velký, ale svůj. Takhle pendlí v podnájmech a peníze se rozkutálejí pryč, vlastní zázemí nikde.
A teď sousedka pláče.
Dcera ji přijela navštívit. Zase se bavily o bytě. Dcera řekla, že teď vlastně nemusí bydlení řešit v pronajatém jsou spokojené, můžou si žít po svém, jíst, co chtějí, a později přeci nějaký byt dostanou. Jejich děti jsou jediné v rodině.
Tahle slova se sousedky dotkla. Řekla, že to zní, jako by čekali, až zemře, aby mohli byt získat. Dcera se pak omlouvala, že to tak nemyslela. Ale i tak, zůstala hořká pachuť.
Myslím, že dcera v tom má vlastně pravdu, v jádru se ničeho zlého nedopustila. Ale stejně je to nepříjemné slyšet takhle napřímo. Od té doby je sousedka při každém telefonátu nervózní, má pocit, že už ti mladí jen vyhlížejí, kdy si sbalí kufry a půjde někam do domova
Ten den mi z toho bylo těžko u srdce a zase jsem si připomněl, jak je důležité mluvit s respektem a citlivostí k těm, kdo pro nás udělali všechno. A že není všechno vždy jen o penězích a majetku domov, rodina, vztahy jsou to nejdůležitější, co můžeme v životě mít.
