Pamatuješ, Svatka
Ve snu už bylo normální nahlížet do jejich okna, protože jejich byt byl v přízemí. Nejprve chtěli výše, pak se smířili. Nejvíc se radovala babička nemusela lézt po schodech. Každou sobotu Marie, babička Svatky, pekla koláče, vdolky nebo něco jiného, ale vždy vonícího, vláčného.
Vůně pečiva se vznášela skrz otevřené kuchyňské okno, dráždila kluky, co hráli fotbal na náměstí. Lojza se motal ke známému oknu, ale ne ke kuchyňskému. Obcházel dům, přisunul starou bednu z plevelu a vyšplhal na ni nahlížel ke Svatce. Ta snad tušila jeho příchod a už běžela, jakmile zaslechla šramot dřeva.
Hned donesu koláčky, babička pekla! Její růžová stužka sklouzla z copu a třepotala se jako křídla při jejím běhu.
Mňam, ukusoval Lojza, nespouštěl pohled z pokoje. Už jsi vypracovala češtinu?
Ano, už. Chceš opsat?
Ochotně mu podala sešit. Ráno mi ji vrať, než začne výuka.
Lojza nebyl zlý žák, spíš lenoch, jako většina kluků. Uměl počítat, ale dvůr ho vábením odváděl od učebnic. Tehdy neexistovaly mobily, děti se rozbíhaly ulicemi až do tmy, nikdo je nevolal zpět.
V osmé třídě poprvé Lojza nesl Svatce aktovku a s nadšením rozprávěl o novém filmu. V deváté chodila drobná, hnědooká Zdenička školními chodbami, všichni kluci ji považovali za nejkrásnější. A Lojza Lojza se zamiloval. Chodil kolem ní, neustále ji sledoval a přidával se až domů. Svatka si myslela, že ho to přejde. A od té doby spíš čekala u okna, kdy zaklepe a řekne: Svatko, dej opsat!
Zdenička uměla kluky držet na distanc, ale přitahovala je k sobě pevně. Lojza k ní pobíhal, chvíli se těšil její přízni, chvíli choval zlomené naděje, mezitím se vždy vracel ke Svatce, jejíž okno bylo otevřené.
Svatka dávala na parapet kouřící hrnek čaje, nabírala sušenky, když nebyly koláčky Slyšelas, naši prohráli? informoval, myslel fotbal. Svatka byla zasvěcená, sledovala zápasy, četla sportovní zprávy, někdy koukala na horory, které jí přišly odporné. Ale díky tomu mohla rozmlouvat s Lojzou o čemkoliv.
Byla mu kamarádem, zachráncem v nesnázích, posluchačem i duší. Lojza k ní utíkal jako ke svému příteli, vždy hledal pochopení. Zdenička však o té snil, trápil se pro ni, dokonce si Svatce stěžoval, že Radek šel Zdeničku doprovázet.
Po maturitě byli rozptýleni každý do jiné vysoké školy. Lojza už nepřicházel za Svatkou kvůli opisování, neodtrhl se od Zdeničky. Svatku navštěvoval jen ze zvyku. Někdy zašli do kina, Lojza se vykecával celé cestě, potřeboval se vymluvit.
Lojzo, mám v sobotu narozeniny, zvu tě. Přijdeš? ptala se Svatka, s očima šedými a toužícími.
Váhal, pak přikývl. V sobotu? No, může být. Kdo ještě přijde?
Rodiče, babička, Věra s Pavlem, Olina znáš všechny.
Tak jo, přijdu, slibuju.
Ale v sobotu nepřišel. Došel až další týden, skleslý, vyčerpaný. Co je, Lojzo, nějak jsi smutný.
Stěžoval si, že Zdenička odjela na praxi a ani mu to neřekla. Svatka tišila, ač ji to stálo úsilí. Čekala jsem tě v sobotu.
Cože bylo v sobotu?
Moje narozeniny
Ježiš, promiň, úplně jsem zapomněl, Svatko, nezlobíš se?
Nebudu. To se stává.
Šel k oknu. Pamatuješ, jak jsi mě krmila koláčkama v létě? Bedna pod oknem, na parapetu čaj s marmeládou jako na stole.
Svatka se usmívala, hřálo ji, že si pamatuje. Bavili se o dětské partě, spolužácích, jak kdysi utekli z hodiny a učitelka je našla v parku na lavičce a hnala zpět.
V pátém ročníku Lojza zářil štěstím, Zdenička slíbila, že si ho vezme. Tu novinku donesl Svatce. Ta se držela, kousala si ret, aby se nerozplakala. Znovu byla pouze kamarádem, komu se svěřuje.
Měsíc plakala do polštáře, vyčítala si, že mu nikdy neřekla, co k němu cítí.
Poté přišel. Babička i rodiče byli zrovna pryč. V bytě vládlo ticho, Svatka, zachumlaná v starém plédu, koukala na televizi. Nevěřila hlasu za dveřmi.
Otevřela, viděla Lojzu shrbeného, pohled sklopený, opřený o stěnu. Co je, Lojzo? Obávala se.
Sedl do pokoje, jakoby chtěl brečet. Lojzo, řekni už, co se děje!
Ona nebude svatba miluje jiného Nikdy ho neviděla tak skleslého. Přiblížila se, položila ruce na jeho ramena: Lojzo, uklidni se, všechno se může ještě změnit, klid
Už ne, už nic sama řekla a vzala si žádost prostě konec, oči měl podlité slzami. Položil jí hlavu na kolena, sklouzl z gauče, zabořil se do jejího šatu. To nejde, Svatko, nejde
Lojzo, zlatíčko, pojď, uvařím ti mátový čaj pamatuješ naše čaje na parapetu?
Pamatuju, Svatko, pamatuju, ty jediná mě chápeš, jsi hodná Začal jí líbat kolena nejdřív nejistě, potom vášnivěji, jako by veškerý žal vymazával. Vstal, objal ji kolem pasu a pokrýval její tvář a krk polibky, zpestřované šeptáním.
Lojzo, přestaň proč
Svatko Svatko
Lojzo, miluju tě! Od šesté třídy tě miluju, můj drahý
Odešel až po půlnoci, stydlivě uhnul očima, vyhýbal se pohledu na Svatku. Tak zatím, zase přijdu
Budu čekat, dívala se za ním, dokud neduněla domovní brána.
Lojza už nepřišel, jako by ten večer byl jen snem, pouhou fantazií. Brzy si Lojza obhájil diplom a odjel do Karlových Varů.
Musím něco udělat! šeptal ve snu otec rozrušeně. Můžeme zajít za jeho rodiči, nakonec.
Copak nechápeš, že ona nechce! Je nervózní, může uškodit dítěti, odvětila matka. Lojza o její těhotenství ví, řekla mu to. On se zachoval jako cizí, možná odjel schválně
Nenechat to být to je prostě zlé, lamentoval otec.
Babička se snažila zabavit háčkováním, občas si utřela slzu. Bylo jí líto vnučky hodné, chytré, tiché
Po narození dcery našla Svatka číslo na Lojzu (vymámila ho od spolužáka) a zavolala, řekla jedinou větu: Lojzo, máme spolu dceru. Jmenuje se Lenka.
Zamlouval něco nesouvislého, rozumět šlo jen: Gratuluji.
Když Lenka měla rok a půl, rodiče oznámili, že konečně splatili byt a stěhují se do nového se stejnou dispozicí, v sousedním sídlišti. Budeme chodit, každý na řadu, pomáhat, slíbila máma.
Svatka plakala.
A proč slzy? Budu sem chodit každý den, o Lenku se postarám, vezmu ji k sobě, ty si přilepšíš
Jen jsem si zvykla, když jsme všichni spolu
Čas běží, musíš si zařídit život. Sama to zvládneš snáz, uklidňovala matka.
Poslední dobou slyšela často od rodiny i od kamarádek, že si musí zařídit život, že je mladá a že s dětmi taky ženou svatby.
Za týden už měla Svatka dvoupokojový byt pro sebe. Malá Lenka se smála, třepala nožičkami, snažila se chodit. Dařilo se jí, i když padala na zadek, zase vstávala a natahovala ruce k mámě. Svatka ji zvedala, objímala a smála se s ní.
Přišel najednou, jako dřív. Jako tehdy, když se rozpadla jeho svatba se Zdeničkou.
Myslela, že přišel táta, slíbil navštívit dům, ale ve dveřích stál Lojza s velkou hračkou červeným hasičským autem.
Ahoj! Jsi sama? Neruším? Můžu dál?
Zmoudřel, jakoby schudl, rysy ostřejší.
Pojď dál.
Tady položil auto na zem.
Ozval se dětský pláč, Svatka se vrátila do pokoje, vzala Lenku do náruče: Mám dceru, ukázala na hračku.
Lojza se plácl do čela: Promiň
Vezmi si auto, dej ho někomu jinému, řekla Svatka.
Sundal bundu, prošel do kuchyně. Všechno stejné, nic se nezměnilo. Uvaříš mi alespoň čaj?
Zapnula konvici, Lenku nepouštěla z náruče. Lojza nevěděl co říct.
Díval se na ni: světlovláska, vlasy rozpuštěné, dlouhé šaty až ke kotníkům, dcera v náruči. Vypadáš jako madona, zamumlal, zahleděl se.
Svatka mlčela.
Pamatuju, babička pekla nejlepší koláče. A naše čaje na parapetu v pokoji. A pamatuješ, jak babička zalévala kytky, zbytek vody šplíchnul na ulici a já stál pod oknem, ona mě neviděla, Lojza se pokusil usmát. Pamatuješ, Svatko
Nepamatuju, přerušila ho Svatka. Její odpověď byla rovná, klidná. Lojza zmlkl. Nebyla to pomsta, že si spletl syna s dcerou; byla upřímná. Už zapomínala na jejich setkání, teď měla Lenku, věnovala jí čas, těšila se každému slovu, všemu, co vyprávěla, sledovala, jak spí, jak vstává, jak si hraje
Dělej, pij čaj, musím vařit kaši pro dceru.
Lojza poprvé cítil, že není žádaný. Vstál, oblékl bundu. Tak jindy, už půjdu, nemáš čas. Chvíli čekal, jestli ho Svatka zastaví, ale nic.
Zavřela za ním dveře a tiše řekla: Další čas už nebude, tady už se čaj ani káva nepije.
Vrátila se k dcerce, vzala ji do náručí a šla vařit kaši.
