31. přijde máma a sestra, tady je menu hurá ke sporáku, zahlásil manžel. Ale jeho žena to vymyslela po svém
Martina utírala talíř a zatímco stála u okna, poslouchala, jak Viktor něco mumlá za zády. Nepotáčela se. Jen tak stála a koukala ven, jak se nad Prahou postupně stmívá.
Hele, třicátýho prvního přijde máma a Lucka, tady máš seznam šup do kuchyně, přednesl Viktor s mobilem v ruce, aniž by se namáhal otočit. Kluci už nejí ryby, tak nezapomeň. A bez majolky, máma říká, že je to těžké.
Martina položila talíř a otočila se.
Je to tvůj jubileum, Viktore.
No jasně, proto chci, aby to bylo pořádný.
A já kde?
Konečně zvedl oči.
Ty? V kuchyni, jak vždycky. Proč?
Martina mlčela. Patnáct let mlčela pokaždé, když paní Věra přijela se svými příkazy, když švagrová Lucie okupovala gauč, zatímco Martina myla nádobí po jejích řvoucích klucích-dvojčatech. Patnáctkrát byla neviditelná na cizích oslavách.
Nic, pronesla a odešla z kuchyně.
Ráno devětadvacátého Martina zavolala mámě.
Mami, můžem s Davidem přijet k vám?
Jasně, drahoušku. A Viktor?
Viktor zůstane. Má hosty.
Chvilka ticha.
Marti…
Všechno v pohodě, mami.
Martina sbalila tašku rychle: džíny, dva svetry, doklady. Syn vyšel z pokoje a koukl na tašku.
Jedem?
Jedem.
Přikývl. Ve třinácti už chápal víc než jeho táta za patnáct let.
Viktor dorazil v půl sedmé večer, šel do kuchyně a otevřel lednici prázdná. Otočil se.
Marti!
Ticho.
Prošel celý byt. Nikde nikdo. Na stole ležel lístek.
Viktore. Seznam potravin je v lednici. S Davidem jsme u mých rodičů. Vař si sám. Všechno nejlepší k jubileu. Klíče má paní Nováková.
Viktor četl zprávu třikrát. Zkoušel volat bez odezvy. Psát ticho. Koukal na seznam: kuře, brambory, sledě, okurky. Teprve teď mu došlo, že vlastně neví, co s tím dělat.
Třicátého vstával v šest a snažil se něco spáchat. V poledne měla kuchyně vzhled bojiště: slupky, mastné fleky, připálené kuře. Brambory rozblemcaný, sledě se zkroutil a z ruky vypadal.
Telefon vibroval. Matka.
Vítku, zítra v jedenáct jsme tam. Martina už vše udělala?
Mami, Martina tu není.
Jak není?
Odjela. K rodičům.
Ticho. Potom hlas začal stoupat.
Takže odjela? Na tvůj jubileum? To už je moc!
Mami, vařím sám.
Ty?! Viktore, to mi snad děláš naschvál!
Neumím, mami.
Dobře, přijedeme, Lucka pomůže.
Viktor se rozhlédl po kuchyni, kde vládl chaos. Uvnitř mu ztuhlo.
Jednatřicátého před polednem dorazila paní Věra s obrovskou taškou. Za ní Lucie a dva rozcuchaní kluci.
Tak ukáž, cos navařil, matka nakoukla do kuchyně a rozhlédla se po stole. To je všechno?
Tři talíře: salám, okurky, cosi neidentifikovatelného.
Vítku, ty fakt myslíš vážně? My jeli celou noc kvůli tomuhle?
Snažil jsem se, špitl Viktor.
Věra otevřela lednici.
Nic! Ani maso, ani ryba. Viktore, proč jsi nás vůbec zval, když nás neumíš pohostit?
Já nezval. Ty jsi říkala, že přijedeš.
Aha! Takže máma je ti na obtíž?
Dvojčata už lítala po bytě, jeden převrátil židli, druhý vylil něco na gauč. Lucie si toho ani nevšimla.
Lucko, zkus je uklidnit, požádal Viktor.
Jsou to děti, mají pohyb. Co s tím máš? Vadí ti děti?
Něco v něm cvaklo. Vzpomněl si, jak Martina patnáct let všechno za ty kluky uklízela, vařila, uklízela, usmívala se přes zuby. A nikdo naprosto nikdo! jí nikdy nepoděkoval.
Mami, Lucko, nemám sílu, posadil se na stoličku. Neumím vařit. Jsem vyčerpanej. Objednejte si jídlo nebo jděte do restaurace.
Jak do restaurace?! Věra nadzvedla ruce.
Na tvůj jubileum? Viktore, to je ta tvoje Martina. Úplně ti zamotala hlavu.
Patnáct let tady dřela! jeho hlas přeskočil. Pomohli jste jí někdy? Poděkovali jste jí vůbec aspoň jednou?!
My jsme hosté, prosím!
Nejste hosté. Jste přívěsky.
Věra zbledla, chytla tašku.
Lucko, sbal kluky. Odjíždíme. Ať si sedí se svojí drahou ženou. A já už sem nevkročím!
Lucie hodila bratrovi pohled plný kyseliny.
Toho budeš litovat, Vítek.
Dveře bouchly. Viktor zůstal sám v kuchyni. Díval se na nedojedený salám a náhle mu došlo: ani mu nepopřáli. Vůbec. Přijeli na jídlo, a když nebylo co jíst, zmizeli.
Nastartoval auto v půl sedmé večer a jel za město. Rodiče Martiny bydleli v starém domku s verandou a křivým plotem. Viktor zastavil před brankou, viděl světlo v oknech. Vyšel a zaklepal.
Otevřela Martina. Vlasy rozpuštěné, starý svetr, žádný make-up. Zapomněl, jak vypadá bez toho všeho.
Ahoj.
Ahoj.
Můžu dovnitř?
Dívala se dlouho, pak kývla. Viktor se zul, prošel do domu. V obýváku na gauči David s tabletem, v kuchyni Martiny maminka krájí salát.
Dobrý večer, Viktore, neusmála se. Čaj?
Ne, díky.
Martina se posadila na parapet, objala si kolena.
Odjeli?
Odjeli. Hádek a odjeli.
Bez gratulace?
Bez.
Chvíli mlčeli, Martina koukala z okna, jak venku poletuje sníh.
Martino, promiň.
Neodpověděla.
Vážně jsem to neviděl. Myslel jsem, je to rodina, tak to tak má být. Ale máš pravdu. Oni nepotřebovali mě. Potřebovali tvůj stůl a tvoje ruce.
Ne moje ruce. Moje mlčení, otočila se. Jsou zvyklí, že to snáším. A ty taky.
Jsem blbec.
To ti došlo až teď?
Viktor si sedl vedle, ani se nedotýkal.
Můžu zůstat? Do Nového roku?
Martina se zadívala.
Můžeš. Ale zítra oloupeš brambory a umyješ nádobí. Sám.
Domluveno.
Za měsíc paní Věra volala, že jí chybí a chce přijet na víkend. Viktor klidně odpověděl:
Mami, jedeme do lázní. Jestli chceš, klíče má sousedka. Vařit a uklízet si musíš sama.
Cože?!
Nová pravidla, mami.
Položila telefon. Viktor se usmál. Martina vedle zvedla obočí.
Myslíš, že to rozdýchá?
A když ne její problém.
Paní Věra už nevolala s pokyny. Pochopila: časy se změnily. Člověk může diktovat a vyžadovat servis, dokud někdo mlčí. Ale když mlčení skončí končí i vláda.
Martina se nestala hrdinkou. Jen přestala snášet. A to stačilo, aby se změnilo úplně všechno.
