Všechno se změnilo během mžiku. Ten den jsme měli v rodině malou oslavu já, dcera a manžel jsme slavili narozeniny jeho tatínka. Sešli jsme se v úzkém kruhu a strávili příjemné odpoledne. Tchán měl dobrou náladu, bavil nás historkami z dětství, jako už po sté, ale stejně jsme se zasmáli. Po obědě jsme se s dcerou nabídly, že ho odvedeme domů. Můj muž nemůže už moc chodit, protože ho bolí noha, a upřímně řečeno, pár panáků slivovice taky padlo. Byla jsem si jistá, že až se vrátíme, bude sladce spát. A taky že ano. Chrápal u stolu nad otevřeným notebookem tak, že se třásl ubrus. Dcera zmizela do svého pokoje a já si chtěla uvařit kafe, jak už to tak Češky dělávají, když potřebují utřídit myšlenky.
Vtom mi padl zrak na monitor. Manžel byl přihlášený na nějaké sociální síti. Evidentně chtěl smazat nějakou zprávu, ale nedal to. Přišla jsem blíž a s nakažlivou zvědavostí koukla Jenže okamžitě jsem zbledla, když jsem spatřila tu osudovou větu: “Miluji tě.” Napsal to své dávné kamarádce. S roztřesenýma nohama jsem šla padnout na gauč.
V hlavě mi začal znít hlas mého táty. Ten byl vždycky proti našemu sňatku a tvrdil, že kvůli němu budu jednou nešťastná. Skoro osmadvacet let jsem se snažila všem (i sobě) dokázat, že to tak není. Prošli jsme s manželem kdečím. Pečovala jsem o něj po těžké nemoci. Podporovala, když ho v práci v Praze poslali do důchodu, protože byl marod déle než bylo zdrávo. Práce byla jeho druhým já, ztráta skutečně zabolela, ale společně jsme to překonali. Našel si nový flek, nesčetněkrát mi děkoval za podporu, lásku i péči. A teď to vypadá, že to celé byla jedna velká pohádka pro děti. Hledala jsem sílu vstát a šla za dcerou.
Maruška četla knížku typická holka ale hned zpozorovala, že mi tečou slzy. Vysypala jsem na ni všechno. Nečekala ani minutu, vyběhla ven a zamířila rovnou k otci. Trochu mě vystrašila rychlostí, s jakou mu začala deletovat zprávy, ale před tím stihla pořídit pěkných pár fotek obrazovky. Číst tu jeho milostnou počítačovou korespondenci bylo jako lízat citron opravdu nechutné.
Ten “románek” trval prý sotva měsíc. Asi se všechno rozjelo, když nastoupil do nové práce. V hlavě jsem měla chaos.
Mezitím už Maruška škrábala vzkaz oné ženě ve smyslu: “Jestli ho miluješ, tak si ho klidně vem.” A opět nezapomněla vše pečlivě nafotit. Ta druhá okamžitě zmizela ze sítě jako duch. Dcera pak poslala tátovi screenshoty i s přáním, aby se zachoval jako chlap a šel. Potom mě objala a pořád opakovala, že jsem silná ženská, že to zvládnu a že mě nikdy neopustí.
Zbylo jen čekat, až se táta probere ze svých snů o lepších chatkách. Netušila jsem, co bude. Najednou z jeho mobilu zacinkala zpráva hádejte, kdo volal? No samozřejmě ta jeho “láska”. K mému překvapení hovor přijal asi myslel, že ještě nejsme doma. Mluvil necelou minutu, pak se tiše zvedl, šel do ložnice se obléct. Když šel kolem nás, na vteřinu se zastavil. Já radši čučela z okna na paneláky, abych mu nemusela vidět do očí. Maruška se na něj sladce usmála a zamávala mu. Pak jsem ho viděla jen jednou, když si přišel pro pár věcí.
Stále nemůžu uvěřit, jak jednoduše se dá rozbít rodina. Jedna hloupá chvíle zahodí osmadvacet let manželství. Všechna krásná slova a gesta, a nakonec rozvod, trochu ironicky za pár stovek korun při podání žádosti na úřadě v Praze. Jak má člověk po něčem takovém zase věřit chlapům?
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
