DoN

Uncategorized

Švagrová přijela s kufrem „na pár dní“. Ale dovolená na můj účet skončila dřív, než se rozbalila.

Uncategorized

Švagrová přijela s kufrem „na pár dní“. Ale dovolená na můj účet skončila dřív, než se stihla rozbalit.

Uncategorized

014

«Manželky přicházejí a odcházejí,» řekla tchyně u mého stolu. A já jsem ukázala, co odchází s manželkou.

Uncategorized

059

«Manželky přicházejí a odcházejí,» řekla tchyně u mého stolu. A já ukázala, co odchází s manželkou.

Uncategorized

071

— Moje máma bude mít klíč od našeho bytu! — prohlásil manžel. Ale mýlil se, že to mlčky spolknu.

Uncategorized

02.3k.

Postavila jsem si dům na pozemku tchyně. Manžel zemřel a ona se rozhodla prodat dům pro svou dceru. Zavolala jsem bagr. Když jsem svého muže poznala, byli jsme mladí, zamilovaní a měli hluboko do kapsy. Vzali jsme se rychle, navzdory varováním okolí. Láska nás přesvědčila, že zvládneme vše. Jeho maminka nám nabídla část svého pozemku. – Stavějte tady – řekla tehdy. – Místa je dost, nepotřebuji všechno. Podívali jsme se s mužem do očí a v tu chvíli jsme měli naději. To byla naše šance. Začali jsme šetřit každou korunu. On pracoval na stavbě od brzkého rána do noci, já uklízela, šila, dělala vše, co jsem našla. O víkendech jsme stavěli společně – cihlu po cihle rostl náš domov. Pamatuji si jeho ruce, rozpraskané od malty, i jeho úsměv na konci dne. – Bude krásný – říkal mi a líbal mě na čelo. – Tady vychováme naše děti. Trvalo nám to tři roky. Tři roky odříkání, vyúčtování, neprospaných nocí. Ale dokázali jsme to. Dali jsme drahou plechovou střechu, hliníková okna, skutečnou koupelnu s obklady, které jsem pečlivě vybírala. On dokonce vybudoval malý bazén na zahradě. – Pro děti, ať se v létě ochladí – říkal hrdě. Dům nebyl luxusní, ale byl náš. V každé stěně byl pot, láska a sny. Tchyně k nám často chodila. Pili jsme kávu na zahradě, říkala mi, jak je šťastná za nás. Její druhá dcera téměř nechodila. Když přišla, dívala se na dům zvláštně – s trochou závisti a pohrdání. Pak přišlo to prokleté úterý. Můj muž odešel ráno do práce, jako vždy. Objali jsme se ve dveřích. – Uvidíme se večer. Miluji tě. To byla jeho poslední slova. Říkali mi, že nehoda byla okamžitá. Trám. Netápil. Já – ano. Propadla jsem bolesti, tak hluboké, že jsem občas zapomněla dýchat. Dva týdny po pohřbu jsem zjistila, že jsem těhotná. Čtyři měsíce. Holčička. Náš sen – bez něj. Ze začátku ke mně tchyně chodila denně. Nosila jídlo, objímala mě. Myslela jsem, že aspoň nejsem sama. Jenže o měsíc později se všechno změnilo. Byla neděle. Seděla jsem v obýváku a hladila si břicho, když jsem uslyšela auto. Vešly dovnitř bez zaklepání. Tchyně se mi ani nepodívala do očí. – Musíme si promluvit – řekla. – Co se děje? – ptala jsem se a cítila, jak se mi stahuje žaludek. – Moje dcera je v těžké situaci. Je rozvedená a potřebuje bydlení. – To mě mrzí – řekla jsem upřímně. – Jestli tu chce zůstat dočasně… – Ne – přerušila mě. – Ona potřebuje ten dům. Svět se zastavil. – Cože? – Pozemek je můj – odpověděla suše. – Vždycky byl. Vy jste stavěli, ale půda je moje. A teď… syn tu není. – Ale my jsme to tu vybudovali – můj hlas se třásl. – Každá koruna, každá cihla… – Je to smutné, co se stalo – řekla její dcera. – Ale právně je dům na pozemku. A pozemek je náš. – Jsem těhotná s jeho dítětem! – zakřičela jsem. – Právě proto – řekla tchyně. – Sama to nezvládneš. Něco dostaneš za vylepšení. Podala mi obálku. Uvnitř směšná suma. Výsměch. – To je urážka – řekla jsem. – Nepřijmu to. – Tak odejdeš bez ničeho – odvětila. – Rozhodnutí je jasné. Zůstala jsem v domě, který jsme postavili s láskou, úplně sama. Plakala jsem pro svého muže, pro naše dítě, pro rozbitý život. Tu noc jsem nespala. Prošla jsem všemi místnostmi, pohladila zdi. A rozhodla jsem se. Když nemohu mít ten dům já, nebude ho mít nikdo. Druhý den jsem začala volat. Sundali střechu. Odmontovali okna. Bazén. Potrubí. Kabely. Všechno, co jsme hradili. – Jste si jistá? – ptal se jeden dělník. – Jistá – řekla jsem. Tchyně přišla rozzuřená. – Co to děláte?! – Beru si, co je moje. Chtěly jste pozemek. Tady ho máte. Nebyla žádná smlouva. Jen naše práce. Nakonec přijel bagr. – Jste si jistá? – zeptal se bagrista. – To už není dům – odpověděla jsem. – Dům zemřel s mým mužem. Stroj se rozjel. Stěny padaly jedna po druhé. Bolelo to. Ale zároveň to osvobozovalo. Když bylo hotovo, zůstaly jen trosky. Teď jsem u mámy. V malém pokoji. Prodej střechy, oken – za ty peníze přežijeme, dokud se dcera nenarodí. Budu jí vyprávět o tátovi. O tom, jak jsme ten domov stavěli vlastníma rukama. A naučím ji, že když ti svět vezme všechno, nejdůležitější je nenechat si vzít důstojnost. A co si myslíš ty – udělala jsem dobře, že jsem dům zbořila, nebo jsem měla prostě odejít a nechat jim vše?

Postavila jsem si svůj dům na pozemku mé tchyně. Můj muž zemřel a ona se rozhodla ho prodat své dceři.

Uncategorized

02.1k.

Když mi tchyně řekla: „Tento byt patří mému synovi“, už jsem v ruce držela klíče od místa, které ona nikdy nebude ovládat.

Když mi tchyně jednou pronesla: Tenhle byt je syna, držela jsem v rukách už klíče od místa, které ona

Uncategorized

02.1k.

Galina se vrací z obchodu a začne uklízet nákup, když náhle zaslechne v synově a snachině pokoji podivný hluk. Rozhodne se jít zjistit, co se děje – a zůstane stát v šoku: „Vali, kam se chystáš?“ diví se Galina, když vidí snachu balit kufry. „Odcházím od vás!“ vzlyká Valentina. „Jak odcházíš? Kam? Co se stalo?“ Galina nechápe. „Podívejte,“ Valentina jí podává dopis. Galina ho rozbalí – a zůstane oněmělá ze slov, která čte. Když Ivan přivedl nevěstu Valentinu do rodičovského domu ve vesnici, maminka Galina byla šťastná: ve svých třiceti se konečně rozhodl usadit. Dům prosperoval, Galina byla správná hospodyně, po otci zůstal pevný dům i velké hospodářství. Ivan byl jejím jediným dítětem – víc už nestihla, těžká práce jí vzala síly i možnost mít další děti. Sama po manželově smrti zvládala hospodářství, naučila se jezdit traktorem, a když bylo třeba, tři roky mu byla oporou až do konce. Valentina byla mladá, přibližně o deset let mladší než Ivan. Křehká, připomínala Galině ji samotnou, když kdysi také přijela s jedním malým kufříkem. Ale Ivan si vybral – a byla sirota, což jí přišlo možná i lepší. Všechny místní dívky Valentině záviděly: mladá, hezká, dostala bohatého ženicha. Ivan se stal vzorem, po práci ihned běžel domů za ženou a jejich třemi dětmi – Valentina mu porodila dva syny a dceru. Jednoho dne ale Ivan prohlásil, že odchází s přítelem do města za výdělkem. „Copak nám nestačí?“ divila se matka. „Jídlo máme, dvě vaše výplaty, má penze… A kdo se postará o hospodářství?“ Ale Ivan trval na svém – chce rodinu přestěhovat do města, prodat dům, děti budou mít víc možností. Matka i Valentina ho zkoušely zastavit, ale marně. Ivan odjel a po čase začaly po vesnici kolovat řeči – jeho kamarád se vrátil, Ivan ale ne. Prý žije ve městě u bohaté ženy, kterou znal z práce. Galina nechtěla Valentině nic říkat, ale brzy si všimla, že snacha není ve své kůži. Jednoho dne balila věci a v ruce měla dopis: „Valentino, je mi líto, ale mám jinou. Dům přehodím na matku, odejdi. Najdi si svou cestu. Tady máš nějaké peníze na začátek. Ivan.“ „Ať si jede kamsi, já vás nikam nepustím!“ rozhodla Galina. Valentina zůstala s dětmi v domě a společně se o hospodářství staraly. Ivan už se domů nevracel, jen jednou přijel s novou ženou a drahým autem – děti k němu byly chladné, dcera se rozplakala, starší syn ho odmítl obejmout a šel orat pole. Ivan s novou ženou chtěli, aby matka prodala dům a přestěhovala se k nim za město – s tím, že Valentina se s dětmi přestěhuje do města. Ale ona odmítla, děti stejně do města nechtěly a dům prodávat nemínila. S Valentinou zůstal dům i hospodářství, děti vyrostly do samostatnosti. Po letech přijede Ivan za matkou naposled – je sám, rozvedený, rád by se vrátil. Valentina mlčky vytáhne papíry – dům je dávno přepsán na ni od té doby, co dostala jeho dopis. Ivan odchází. Valentina už dávno ví, že s ním ji nic nespojuje. Má děti, vnoučata a domov, na který je hrdá. Matka, syn, snacha a venkovský dům: Příběh zrady, rodinného držení pohromadě a síly české ženy, která všechno zvládne – i když od ní muž odejde.

Jitka se vrátila z obchodu domů a začala vybalovat nákup z tašek. Najednou zaslechla z pokoje, kde bydleli

Náš kocour spal s mojí ženou. Tisknul se k ní zády a mě v noci odstrkoval všemi čtyřmi packami. Ráno na mě koukal drze a posměšně. Já prskal, ale nic jsem s tím nezmohl. Je to přeci její miláček. Láska a sluníčko. Moje žena se smála, ale mě do smíchu nebylo. Tomuto “mazlíčkovi” se smažila rybička, vyndávaly se z ní všechny kostičky, křupavá kůžička se pečlivě skládala vedle na hromádku k ještě horkým šťavnatým kouskům na jeho talířek. Kocour se na mě díval s křivým úšklebkem, jako by říkal: Ty jsi smolař, já jsem tady ten pravý pán a miláček. Mně z ryby zbyly jen kousky, které nechtěl on. Prostě ze mě měl srandu, jak mohl. A já mu to vracel – tu a tam jsem ho nenápadně odstrčil od talířku s rybou, tu ho shodil z gauče. Válka, zkrátka. Občas jsem ve svých pantoflích a botách našel miny s odloženou explozí. Žena se smála a říkala: — Nemáš ho zlobit. A hladila svého miláčka. Šedý kocour na mě hleděl shovívavě shora. Jen jsem rezignovaně vzdychl: Co s tím? Žena je jen jedna, o tom se nediskutuje. Musel jsem prostě vydržet. Ale to ráno… To ráno, když jsem se chystal do práce, zaslechl jsem z předsíně zoufalý výkřik ženy. Přiběhl jsem a uviděl toto: šest kilo naježené srsti, drápů a špatné nálady se vrhlo na ženu jako býk na rudou látku. Když mě zahlédl, skočil na mě, až mě vyhodil z předsíně na zem. Popadl jsem židli jako štít, chytil ženu za ruku a táhl ji do ložnice. Kocour vyskočil, narazil do nohy židle a zoufale zakňučel. Ale to ho nezastavilo. Útočil, dokud jsme neproklouzli do ložnice a nezavřeli za sebou dveře. Poslouchali jsme jeho syčení. Pak jsme z lékárničky mazali svoje četné škrábance lihem a jódem. Manželka volala do práce a vysvětlovala, že náš kocour se zbláznil a my musíme místo do práce do nemocnice. Po ní jsem to doslova zopakoval i já svému šéfovi. A pak… Najednou se zatřásla země a dům se zahoupal. V kuchyni praskla a vypadla okna, v koupelně se rozbilo venkovní sklo. Upustil jsem telefon. Nastalo ohlušující ticho. Zapomněli jsme na kocoura, běželi jsme do kuchyně a vyhlédli ven. Před domem zela obrovská jáma. Všude kolem ležely kusy auta. Byl to malý sousedův náklaďáček na plyn, plný bomb a asi proto vybouchl. Na parkovišti ležela přetočená a rozházená auta, bezradně točila kola jako převrácené želvy, v dálce houkaly sirény policie a záchranky. V naprostém šoku jsme se oba otočili ke kocourovi. Seděl v koutku, přední pravou packu přitisknutou k hrudi a tiše plakal bolestí. Žena vykřikla, popadla ho a přitiskla k sobě. Já popadl klíče od auta a utíkali jsme dolů, přeskočili výtah, brali schody po dvou až do přízemí. Všech sedm pater jsme nemluvili ani slovo. Odpusťte nám, kdo jste při výbuchu utrpěli, ale my jsme měli svého raněného. Naše auto stálo naštěstí za domem. Vyskočili jsme do něj a jeli k našemu známému veterináři. Hlavou mi běhaly černé myšlenky, které podbarvovala v rádiu píseň “Dva v kavárně” od Karla Gotta. Za hodinu jsme vyšli od veterináře — žena si nesla svůj poklad a on… On ukazoval všem čekajícím zvířecím pacientům i pánečkům ovázanou packu. Když lidé zjistili, co se stalo, vstali a přišli našeho kocoura pohladit. Doma žena začala kocourovi připravovat jeho oblíbenou rybu. Smažila ji tak, jak to má rád, vyndala kostičky a křupavou kůžičku dala vedle. Mně zbyly zbytky. Kocour, kulhající po třech, přišel ke své misce a s bolestivou grimasou se na mě podíval. Chtěl hodit svůj obvyklý opovržlivý pohled. Ale místo toho jen bolestivě zkřivil čumáček. Měl jsem na práci spoustu věcí, ale když jsem skončil, přidal jsem k jeho porci i tu svou, už očištěnou od kostí. Kocour na mě užasle zíral. Přitáhl si ovázanou packu k hrudi a tiše, tázavě mňoukl. Zvedl jsem ho, přitáhl k obličeji a řekl: — Možná jsem smolař. Ale když mám takovou ženu a takového kocoura, jsem nejšťastnější smolař na světě. A políbil jsem ho na čumák. Kocour tiše zamručel a velkou hlavou mě šťouchl do tváře. Položil jsem ho na zem a i když ho packa bolela, začal jíst rybu, zatímco já s ženou jsme se objímali a usmívali se na něj. Od té doby kocour spí jenom se mnou. Dívá se mi do tváře a já Boha prosím jen o jedno: Ať mi dopřeje co nejvíc let vidět svou ženu a kocoura u sebe. Nic víc nechci. Opravdu. Protože tohle je opravdové štěstí.

Uncategorized

018

Kocour spal s manželkou. Přitisknutý

„Podívej se na sebe, kdo by tě v tvých 58 letech ještě chtěl?“ řekl manžel a odešel. O půl roku později celé město řešilo její svatbu s českým milionářem.

Uncategorized

032

Podívej se na sebe, komu bys takhle

Léta posílal peníze dítěti, a pak zjistil, že to nebylo jeho

Uncategorized

029

Petr a Zdenka spolu dlouho nevydrželi

Tento plot je jediné místo, které mě neodpychává. Někdy mám pocit, že se k němu přichovávám…

Uncategorized

011

Lidé míjeli ho: někdo spěchal

Nelíbí se vám to? Můžete si sbalit kufry, oznámila Julie nepozvaným hostům Třicet let Julie tiše snášela vše. Když muž promluvil, přikývla. Když přijela tchyně, postavila čaj. Švagrová dorazila s taškami – ubytovala ji v pokoji v rohu. „Na pár dnů,“ slibovala švagrová, zůstala tři měsíce. Co měla dělat? Kdyby se pohádala, všichni by říkali, že je špatná manželka. Kdyby odmítla, považovali by ji za necitlivou. Julie byla zvyklá vydržet. A časem si ani nevšímala, jak se její vlastní život mění v uspokojování cizích přání. Manžel, Antonín Petrovský, byl prostý chlap. Pracoval jako stavbyvedoucí, miloval posezení a vtipy o šéfech. Julii říkal „moje hospodyňka“ a nechápal, proč občas v noci pláče. „Jsi unavená? Tak odpočívej. Rodina přijela? Tak je nakrm. Všechno je jednoduché.“ Po jeho smrti Julie zůstala sama ve třípokojovém bytě na Palmovce. Pohřeb podle tradice: stůl, slivovice, řeči o „dobrém člověku“. Rodina přijela, poplakala a odjela. Julie si myslela: „Tak a teď si snad odpočinu.“ Ale to by bylo moc jednoduché. Za týden volala švagrová, Věra: – Julčo, zítra přijedu. Dovezu nějaké nákupy. – Nic nepotřebuji, Věro. – Ale prosím tě, nebuď cizí! Nepřijedu s prázdnou. Dorazila se dvěma taškami těstovin a jedním požadavkem: ubytovat synovce Kryštofa, který „jde studovat do Prahy“. Julie se snažila jemně odmítnout: – Vždyť bude mít koleje. – Ale to až pozdější! Do té doby má být kde? Na nádraží? Julie ustoupila. Kryštof si našel své. Žil nepořádně: ponožky po chodbě, talíře v dřezu, hudba do půlnoci. Nakonec stejně na školu nevzal, ale našel si práci jako poslíček a Julčin byt bral jako základnu. – Kryštofe, nechceš se přece jen vystěhovat? – zkusila Julie za měsíc. – Teti, kam jako? Nemám ani na nájem! Za dva týdny dorazila dcera zesnulého Antonína z prvního manželství, Lenka. Přivezla si třicet let starou křivdu a požadavky: – Táta ti nechal byt, a co já? Jsem taky jeho dcera! Julie byla zaražená. Byt byl přepsaný na manžela, teď patřil jí. Ale Lenka se tvářila, jakoby Julie něco ukradla. – Víš vůbec, jak těžké to pro mě je? – pokračovala Lenka. – Já mám dítě a platím byt! Julie se snažila vysvětlit, že je to její jediný byt, že taky nemá peníze, že sama neví, jak dál. Lenka ji neposlouchala. Nepřišla pro pochopení, ale pro spravedlnost. A to byl teprve začátek. Rodina začala jezdit častěji. Tchyně přijela s radou „prodej byt a kup menší“. Švagrová zas tahala příbuzné. Lenka – s novými stížnostmi. Při každé návštěvě Julie chystala pohoštění, vařila čaj a poslouchala výčitky. Až jednou začali o bytě mluvit přímo. – Julčo, nač ti je sama tři pokoje? – řekla švagrová, usrkávala čaj. – Prodej to, kup si garsonku. A rozdíl dej dětem. – Jakým dětem? – nerozuměla Julie. – No Lence. Kryštofovi. Ti to potřebují. Julie se podívala na všechny hosty – švagrovou, Lenku, tchyni. Najednou pochopila: nepřišli utěšovat. Přišli dělit. – Něco se vám tady nelíbí? – řekla tiše. – Tak se sbalte a běžte. V kuchyni zavládlo ticho. – Cos to řekla? – pomalu opakovala švagrová. – Řekla jsem – běžte pryč. Z mého bytu. Všichni na Julii zírali jak na cizince. Jako by náhle mluvila čínsky. Nebo sprostě. – Co si to dovoluješ? – kroutila hlavou švagrová. – Vždyť jsme rodina! – Jaká rodina? – řekla Julie tiše. – Ta, co přijela, jen když bylo co jíst nebo se dívat na televizi? – Maminko, slyšíte ji?! – obrátila se švagrová na tchyni. – Vidíte, vždyť jsem říkala, že je pyšná nafoukaná! Tchyně mlčela. Jen se dívala a vzdychala. Každý věděl – nevděčná Julie to zase zkazila. – Paní Petrovice – oslovila Julie tchyni. – Učila jste mě tři dekády být správnou ženou. A když jsem brečela v noci, co jste říkala? „Vydrž, všechny ženské to vydrží.“ Pamatujete? Tchyně semkla rty. – Vydržela jsem. A teď už ne. Došla mi trpělivost jako máslo v lednici. Bylo – došlo. Švagrová popadla tašku: – Všechno řeknu Kryštofovi! Ať ví, jaká jsi! – Řekněte. A ať se odstěhuje. Zítra. Jinak mu věci vynesu na chodbu. Odešli. Práskli dveřmi, až se zatřásl lustr. Julie zůstala stát v kuchyni. Ruce se třásly. Srdce bušilo. Nalila si vodu z kohoutku, vypila. Pomyslela si: „Bože, co jsem to udělala?“ Pak: „A co vlastně? Vyhodila nepozvané hosty ze svého bytu?“ V noci nemohla spát. Hlavou jí běhaly myšlenky jako prádlo ve staré pračce. Co když měli pravdu? Co když je vážně sobecká? Neměla raději vydržet? Ráno přišlo jasno. Jednoduché a průzračné jako první sníh. Vydržet – to znamená na chvíli. Ona vydržela třicet let. To už není trpělivost. To je kapitulace. Kryštof se odstěhoval za dva dny. Věra pro něj přijela nerudná, ani se na Julii nepodívala. Synovec skládal věci a brblal něco o „staré potvoře“. Julie stála a mlčela. Dřív by brečela, omlouvala se, přemlouvala. Teď mlčela. Za týden volala Lenka: – Rozhodly jsme se s mámou, – začala opatrně. – S jakou mámou? – přerušila ji Julie. – Tvoje maminka zemřela devadesát dva. A paní Petrová je moje bývalá tchyně. Ticho. Lenka to nečekala. – Dobře, dobře – rychle pokračovala. – Prostě, nechcem se hádat. Víš, že tě táta miloval. – Miloval, – připustila Julie. – Po svém. Ale byt je psaný na mě. A nikomu nic nedlužím. – Ale spravedlnost… – Spravedlnost? – Julie se hořce usmála. – Spravedlivé by bylo, kdybyste mi aspoň jednou za třicet let popřály k narozeninám nebo zavolaly jen tak. To by byla spravedlnost. – Zhořkla jsi, – řekla chladně Lenka. – Osamělost tě dělá tvrdou. – Ne. Jen už nic nepředstírám. Týdny se táhly. Julie chodila do práce – byla sanitářkou v nemocnici – vracela se domů, večeřela sama. Sousedka paní Klára občas donesla koláče: – Julčo, jak se máš? Nesmutníš? – Nesmutním. – A rodina už nejezdí? – Nejezdí. – Dobře tak, – poznamenala paní Klára. – Celej život jsem si říkala: kdy už ti to docvakne? Jsi šikovná holka. Julie se poprvé po dlouhé době upřímně usmála. Ale nejhorší nebyla uražená rodina. Nejhorší bylo ticho. Neměla večer komu říct „ahoj“, komu nalít čaj. Uvědomila si, že celý život žila pro druhé. A teď? Teď se musí naučit žít pro sebe. A to děsilo víc než všechny výčitky švagrové dohromady. Za měsíc se vrátila Věra. Bez ohlášení. S Kryštofem, tchyní a Lenkou. Všichni najednou. Jako výsadek. Julie otevřela dveře – a oni tam. Stojí na chodbě jako delegace. Věra v čele, ostatní vzadu. – Tak co, Julčo – ptala se švagrová, – rozmyslela sis to? – Co jako? – Ten byt. Budeš ho prodávat? Julie se dívala z jednoho obličeje na druhý. Mysleli si vážně, že měsíc v samotě zlomí její vůli. Že je sama zavolá zpět. – Tak pojďte, když už jste tady. Usadili se na kuchyni. Tchyně šla hned k lednici – zkontrolovat, co tam je. Lenka vytáhla mobil, listovala. Věra se posadila naproti Julii, sepjala ruce. – Víš, že to sama tady nezvládneš. Nájem, opravy. Na co ti tři pokoje? – Mně ty pokoje vyhovují, – odpověděla klidně Julie. – Ale jsi tu sama! – vložila se Lenka a máchla mobilem. – Tady jsem našla možnost: prodáš byt, koupíš si garsonku na kraji. Zbydou tři miliony. Mně milion – bydím s dítětem. Kryštofovi milion – na studia. Tobě milion – na stáří. Julie mlčela. Hleděla na Lenku. Na její sebejistou tvář. Upravené nehty. Drahá kabelka. – A já se mám tedy odstěhovat na sídliště, abyste vy měli milion? – Je to spravedlivé! – naštvě se Lenka. – Táta tu byt platil celý život! – Ne, – řekla tiše Julie. – Dostali jsme ho od státu. V roce osmdesát čtyři. Jako mladí manželé. A rekonstruovala jsem já. Za své. – Julčo, nedělej scény, – začala švagrová. – Chceme to po dobrém. Jsme rodina! V Julii něco cvaklo. Vypnula. Cvak – a je tma. – Rodina? Kde byla rodina, když mi dělali operaci před třemi lety? Kdo mě navštívil? Věro, přijela jsi? Švagrová se zavrtěla na židli: – No, tehdy jsem měla svoje starosti. – A vy, paní Petrovice? Zavolala jste někdy? Tchyně mlčela a dívala se z okna. – A ty, Lenko? Vědělas, že jsem byla v nemocnici? – Nikdo mi to neřekl, – zamumlala ta. – Aha. Nikdo neřekl. Protože vám to bylo jedno. Stejně jako teď. Nejdete za mnou. Jdete po bytě. – Julčo, proč vyšiluješ? – pokoušela se švagrová. – Nevyšiluju, – zarazila ji Julie. – Prostě konec. Pochopily? Skončila trpělivost. Vstala. Šla ke dveřím. Otevřela. – Odejít. Hned. Nevracejte se. – Ty ses už zbláznila?! – vykřikla Lenka. – Kdo si myslíš, že jsi? Ty sem stejně nepatříš! – Ano, – přikývla Julie. – Naštěstí. Věra vyskočila: – Kdyby to táta věděl! – Kdyby věděl, – přisvědčila Julie, – donutil by mě ustoupit jako vždycky. Ale už tu není. Teď rozhoduju já. – Ještě budeš litovat! – sykla Lenka. – Až budeš stará, nemocná – vlezeš k nám po kolenou! Julie se smutně, unaveně usmála. – Leni, je mi už skoro šedesát. Třicet let jsem si myslela, že když budu hodná – budou mě mít rádi. Že když vždycky ustoupím – budou si mě vážit. Omyl. Čím víc jsem ustupovala, tím víc jste chtěli. Takže ne. Nepolezu. Nikdy. Odešli. Věra s rudým obličejem. Tchyně s vytaženými rty. Lenka ještě bouchla dveřmi. Julie zůstala stát v předsíni. Ruce se třásly. Srdce bušilo. Přešla do kuchyně, posadila se a rozplakala se. Ne z lítosti. Z úlevy. Za týden volala paní Klára: – Julčo, slyšela jsem, prý ses s rodinou pohádala? – Nepohádala. Jen jsem řekla pravdu. – A správně! Hele, mám vnučku Káťu. Je jí třicet, rozvedená. Sedí sama, neví co dál. Nechceš ji poznat? Je hodná, pracovitá. Seznámily se. Katka byla tichá, nesmělá. Pracovala jako účetní, bydlela na kolejích. Chodila na čaj, dlouho si povídaly. – Nechceš bydlet u mě? – navrhla Julie. – Mám volný pokoj. Stačí, když budeš platit nájem. Katka se nastěhovala za měsíc. Ukázalo se, že se spolu žije dobře, když ten druhý respektuje tvé soukromí. Neplete se, nekritizuje, nepoučuje. Julie se přihlásila do knihovny – do té, kde kdysi pracovala. Teď tam chodila jako čtenář. Brala si knížky, které dřív nestíhala číst. Občas si na rodinu vzpomněla. Jak se daří Věře, Kryštofovi? Lence s dcerou? Tchyni? Ale volat už nechtěla. Vůbec. Za půl roku paní Klára vyprávěla: – Slyšíš? Tvoje švagrová šla bydlet za synem. Na koleje. Prý jí bylo na vesnici smutno. – Tak to je dobře, – řekla Julie. – A Lenka se prý vdala. Prý za podnikatele. Teď si žije. – To jsem ráda. Klára se na Julii podívala zvědavě: – A není ti to líto? – Co jako? – No že se bez tebe obešly. Julie se usmála: – Paní Kláro, ony se vždycky obešly. Jenom já to nevěděla. Večer seděla u okna. Venku šero, světla, lidi spěchají domů. Katka vařila večeři a tiše si zpívala. Julie si pomyslela: Tohle je štěstí. Ne když tě ocení rodina. Ale když můžeš říct „ne“ – a necítíš vinu. A co vy, museli jste někdy odrazit neodbytnou rodinu? Přátelé, nezapomeňte se přihlásit k odběru, ať nezmeškáte nové příběhy!

Uncategorized

0930

Nelíbí se vám to? Tak si sbalte

Přijal jsem Césara „na dožití“. Ale už první noc přinesl do mého bytu cizí smutek – a probudil celý panelák.

Uncategorized

014

Představ si, že ti vyprávím, jak