DoN

— Děkuji ti, synu, za tuto oslavu! — řekla tchyně do mikrofonu, ignorujíc mě! Můj přípitek na oplátku způsobil, že celý sál zmlkl.

Uncategorized

— Děkuji synovi za tuto oslavu! — řekla tchýně do mikrofonu, ignorujíc mě! Můj přípitek na oplátku ztišil celý sál.

Uncategorized

Dědeček mi odkázal zchátralý dům na předměstí v závěti a když jsem vstoupil do domu, byl jsem v šoku…

Uncategorized

Dědeček mi ve své závěti odkázal shnilý dům na předměstí, a když jsem vstoupil dovnitř, byl jsem v šoku…

Uncategorized

STROMOVÝ DOMEKV noci se v stromovém domku ozvalo tiché šustění listí, jako by se skrýval někdo, kdo hledá útočiště.

Uncategorized

02.2k.

Postavila jsem si dům na pozemku tchyně. Manžel zemřel a ona se rozhodla prodat dům pro svou dceru. Zavolala jsem bagr. Když jsem svého muže poznala, byli jsme mladí, zamilovaní a měli hluboko do kapsy. Vzali jsme se rychle, navzdory varováním okolí. Láska nás přesvědčila, že zvládneme vše. Jeho maminka nám nabídla část svého pozemku. – Stavějte tady – řekla tehdy. – Místa je dost, nepotřebuji všechno. Podívali jsme se s mužem do očí a v tu chvíli jsme měli naději. To byla naše šance. Začali jsme šetřit každou korunu. On pracoval na stavbě od brzkého rána do noci, já uklízela, šila, dělala vše, co jsem našla. O víkendech jsme stavěli společně – cihlu po cihle rostl náš domov. Pamatuji si jeho ruce, rozpraskané od malty, i jeho úsměv na konci dne. – Bude krásný – říkal mi a líbal mě na čelo. – Tady vychováme naše děti. Trvalo nám to tři roky. Tři roky odříkání, vyúčtování, neprospaných nocí. Ale dokázali jsme to. Dali jsme drahou plechovou střechu, hliníková okna, skutečnou koupelnu s obklady, které jsem pečlivě vybírala. On dokonce vybudoval malý bazén na zahradě. – Pro děti, ať se v létě ochladí – říkal hrdě. Dům nebyl luxusní, ale byl náš. V každé stěně byl pot, láska a sny. Tchyně k nám často chodila. Pili jsme kávu na zahradě, říkala mi, jak je šťastná za nás. Její druhá dcera téměř nechodila. Když přišla, dívala se na dům zvláštně – s trochou závisti a pohrdání. Pak přišlo to prokleté úterý. Můj muž odešel ráno do práce, jako vždy. Objali jsme se ve dveřích. – Uvidíme se večer. Miluji tě. To byla jeho poslední slova. Říkali mi, že nehoda byla okamžitá. Trám. Netápil. Já – ano. Propadla jsem bolesti, tak hluboké, že jsem občas zapomněla dýchat. Dva týdny po pohřbu jsem zjistila, že jsem těhotná. Čtyři měsíce. Holčička. Náš sen – bez něj. Ze začátku ke mně tchyně chodila denně. Nosila jídlo, objímala mě. Myslela jsem, že aspoň nejsem sama. Jenže o měsíc později se všechno změnilo. Byla neděle. Seděla jsem v obýváku a hladila si břicho, když jsem uslyšela auto. Vešly dovnitř bez zaklepání. Tchyně se mi ani nepodívala do očí. – Musíme si promluvit – řekla. – Co se děje? – ptala jsem se a cítila, jak se mi stahuje žaludek. – Moje dcera je v těžké situaci. Je rozvedená a potřebuje bydlení. – To mě mrzí – řekla jsem upřímně. – Jestli tu chce zůstat dočasně… – Ne – přerušila mě. – Ona potřebuje ten dům. Svět se zastavil. – Cože? – Pozemek je můj – odpověděla suše. – Vždycky byl. Vy jste stavěli, ale půda je moje. A teď… syn tu není. – Ale my jsme to tu vybudovali – můj hlas se třásl. – Každá koruna, každá cihla… – Je to smutné, co se stalo – řekla její dcera. – Ale právně je dům na pozemku. A pozemek je náš. – Jsem těhotná s jeho dítětem! – zakřičela jsem. – Právě proto – řekla tchyně. – Sama to nezvládneš. Něco dostaneš za vylepšení. Podala mi obálku. Uvnitř směšná suma. Výsměch. – To je urážka – řekla jsem. – Nepřijmu to. – Tak odejdeš bez ničeho – odvětila. – Rozhodnutí je jasné. Zůstala jsem v domě, který jsme postavili s láskou, úplně sama. Plakala jsem pro svého muže, pro naše dítě, pro rozbitý život. Tu noc jsem nespala. Prošla jsem všemi místnostmi, pohladila zdi. A rozhodla jsem se. Když nemohu mít ten dům já, nebude ho mít nikdo. Druhý den jsem začala volat. Sundali střechu. Odmontovali okna. Bazén. Potrubí. Kabely. Všechno, co jsme hradili. – Jste si jistá? – ptal se jeden dělník. – Jistá – řekla jsem. Tchyně přišla rozzuřená. – Co to děláte?! – Beru si, co je moje. Chtěly jste pozemek. Tady ho máte. Nebyla žádná smlouva. Jen naše práce. Nakonec přijel bagr. – Jste si jistá? – zeptal se bagrista. – To už není dům – odpověděla jsem. – Dům zemřel s mým mužem. Stroj se rozjel. Stěny padaly jedna po druhé. Bolelo to. Ale zároveň to osvobozovalo. Když bylo hotovo, zůstaly jen trosky. Teď jsem u mámy. V malém pokoji. Prodej střechy, oken – za ty peníze přežijeme, dokud se dcera nenarodí. Budu jí vyprávět o tátovi. O tom, jak jsme ten domov stavěli vlastníma rukama. A naučím ji, že když ti svět vezme všechno, nejdůležitější je nenechat si vzít důstojnost. A co si myslíš ty – udělala jsem dobře, že jsem dům zbořila, nebo jsem měla prostě odejít a nechat jim vše?

Postavila jsem si svůj dům na pozemku mé tchyně. Můj muž zemřel a ona se rozhodla ho prodat své dceři.

Uncategorized

02.1k.

Když mi tchyně řekla: „Tento byt patří mému synovi“, už jsem v ruce držela klíče od místa, které ona nikdy nebude ovládat.

Když mi tchyně jednou pronesla: Tenhle byt je syna, držela jsem v rukách už klíče od místa, které ona

Uncategorized

02k.

Galina se vrací z obchodu a začne uklízet nákup, když náhle zaslechne v synově a snachině pokoji podivný hluk. Rozhodne se jít zjistit, co se děje – a zůstane stát v šoku: „Vali, kam se chystáš?“ diví se Galina, když vidí snachu balit kufry. „Odcházím od vás!“ vzlyká Valentina. „Jak odcházíš? Kam? Co se stalo?“ Galina nechápe. „Podívejte,“ Valentina jí podává dopis. Galina ho rozbalí – a zůstane oněmělá ze slov, která čte. Když Ivan přivedl nevěstu Valentinu do rodičovského domu ve vesnici, maminka Galina byla šťastná: ve svých třiceti se konečně rozhodl usadit. Dům prosperoval, Galina byla správná hospodyně, po otci zůstal pevný dům i velké hospodářství. Ivan byl jejím jediným dítětem – víc už nestihla, těžká práce jí vzala síly i možnost mít další děti. Sama po manželově smrti zvládala hospodářství, naučila se jezdit traktorem, a když bylo třeba, tři roky mu byla oporou až do konce. Valentina byla mladá, přibližně o deset let mladší než Ivan. Křehká, připomínala Galině ji samotnou, když kdysi také přijela s jedním malým kufříkem. Ale Ivan si vybral – a byla sirota, což jí přišlo možná i lepší. Všechny místní dívky Valentině záviděly: mladá, hezká, dostala bohatého ženicha. Ivan se stal vzorem, po práci ihned běžel domů za ženou a jejich třemi dětmi – Valentina mu porodila dva syny a dceru. Jednoho dne ale Ivan prohlásil, že odchází s přítelem do města za výdělkem. „Copak nám nestačí?“ divila se matka. „Jídlo máme, dvě vaše výplaty, má penze… A kdo se postará o hospodářství?“ Ale Ivan trval na svém – chce rodinu přestěhovat do města, prodat dům, děti budou mít víc možností. Matka i Valentina ho zkoušely zastavit, ale marně. Ivan odjel a po čase začaly po vesnici kolovat řeči – jeho kamarád se vrátil, Ivan ale ne. Prý žije ve městě u bohaté ženy, kterou znal z práce. Galina nechtěla Valentině nic říkat, ale brzy si všimla, že snacha není ve své kůži. Jednoho dne balila věci a v ruce měla dopis: „Valentino, je mi líto, ale mám jinou. Dům přehodím na matku, odejdi. Najdi si svou cestu. Tady máš nějaké peníze na začátek. Ivan.“ „Ať si jede kamsi, já vás nikam nepustím!“ rozhodla Galina. Valentina zůstala s dětmi v domě a společně se o hospodářství staraly. Ivan už se domů nevracel, jen jednou přijel s novou ženou a drahým autem – děti k němu byly chladné, dcera se rozplakala, starší syn ho odmítl obejmout a šel orat pole. Ivan s novou ženou chtěli, aby matka prodala dům a přestěhovala se k nim za město – s tím, že Valentina se s dětmi přestěhuje do města. Ale ona odmítla, děti stejně do města nechtěly a dům prodávat nemínila. S Valentinou zůstal dům i hospodářství, děti vyrostly do samostatnosti. Po letech přijede Ivan za matkou naposled – je sám, rozvedený, rád by se vrátil. Valentina mlčky vytáhne papíry – dům je dávno přepsán na ni od té doby, co dostala jeho dopis. Ivan odchází. Valentina už dávno ví, že s ním ji nic nespojuje. Má děti, vnoučata a domov, na který je hrdá. Matka, syn, snacha a venkovský dům: Příběh zrady, rodinného držení pohromadě a síly české ženy, která všechno zvládne – i když od ní muž odejde.

Jitka se vrátila z obchodu domů a začala vybalovat nákup z tašek. Najednou zaslechla z pokoje, kde bydleli

– Nikdo je nevyháněl, – odpovídali jsme maminkám, – sami z nějakého důvodu nechtěli zůstat! Ať přijedou! Budeme rádi. — Sedni si! Jsme doma jako by nebyli! — pronesl klidně Petr. — No snad zvoní! — Valča ztuhla na sedačce. — Nech to být, — reagoval Petr. — Co když je to někdo důležitý? — zeptala se Valča. — Nebo mají něco nutného? — Sobota, dvanáct hodin, — konstatoval Petr. — Ty jsi nikoho nezvala, já taky nečekám hosty! Z toho plyne? — Jen se podívám kukátkem! — zašeptala Valča. — Seď! — v jeho hlase byl ocelový tón. — Jsme doma jako by nebyli! Kdo to je, ať jde zpátky! — Ty víš, kdo tam je? — zarazila se Valča. — Tuším, proto říkám, abys nesvítila před okny! — Jestli je to, co si myslím, tak jen tak neodejdou! — konstatovala Valča a pokrčila rameny. — Záleží, jak dlouho neotevřeme dveře, — odpověděl Petr klidně. — Časem odejdou. Každopádně v chodbě spát nebudou. A my nikam nemusíme. Tak seď, vem si sluchátka, mobil a koukej na film. — Petře, volá mi máma, — ukázala Valča displej telefonu. — Takže za dveřmi je nejspíš tvoje teta s jejím přívětivým synkem, — usoudil Petr. — Jak to víš? — překvapeně řekla Valča. — Kdyby to byl můj bratranec, — a Petr protáhl „e“ tak, že to znělo ještě odporněji, — volala by zase moje máti! — Nepřipouštíš si jiné možnosti? — ptá se Valča. — Kdyby to byli sousedé, nemám s nimi chuť se bavit. Kdyby naši kamarádi, párkrát by zazvonili a šli by. A hlavně by slušně předem zavolali, jestli máme čas! Ne zvonit půl hodiny bez přestání! Takhle dotěrně může zvonit jen naše otravné příbuzenstvo! — Petře, to je moje teta, — trpce pronesla Valča. — Máma poslala SMS. Ptá se, kde se couráme. Teta Natálie u nás chce na pár dní přespat, má v Praze nějaké vyřizování! — Odpověz jí, že je tu hotelů plná Praha, — usmál se Petr. — Petře! — napomenula ho Valča. — To jí nemůžu napsat! — Já vím, — zamyslel se Petr. — Napiš, že doma nejsme, že bydlíme v hotelu, protože na bytě byla deratizace kvůli švábům! — Skvělý nápad! — Valča napsala odpověď. — Petře, teď píše, že máme pro tetu objednat dva pokoje: pro ni a pro Káju, — řekla zmateně Valča. — Napiš, že nejsou peníze, napiš, že jsme skončili v hostelu na dvou postelích s patnácti cizinci, — zasmál se Petr své vynalézavosti. — Máma se ptá, kdy se vrátíme, — Valča se podívala na manžela. — Napiš jí, že za týden, — mávl Petr rukou. Zvonění ustalo. Manželé si oddechli. — Petře, máma psala, že teta přijede za týden, — vydechla Valča. — A to zase nebudem doma, — reagoval Petr. — Petře, víš, že to není řešení? Nemůžeme přece pořád utíkat před rodinou! Co když přijedou ve všední den? Co když si na nás počkají po práci? Teta, bratranec, oni jsou schopni všeho! — No jo, — sklesle Petr. — Proč jsme jen kupovali třípokojový? — Vždyť jsme koupili větší byt pro naše budoucí velkou rodinu, — povzdechla Valča. — Potřebujeme dítě! — řekl Petr vážně. — Lépe hned dvě! — Myslíš, že to jde? — namítla Valča. — Vždyť víš, že musíme na vyšetření! Nedaří se! — Když se nervy uklidní, půjde to! — zdůraznil Petr. — Jen nám je střídavě ničí rodina! Vyhodil bych je všechny, odkud přišli! Kvůli nim nám nic nevychází! Valča neodporovala. Věděla, že Petr má pravdu. Před svatbou prošli drahým vyšetřením kvůli genetické kompatibilitě i plodnosti, všechno bylo ukázkové. Jenže hned po svatbě museli raději spořit na byt. S dědictvím nepočítali. Do svatby bydleli u svých matek v jednopokojovém a mohli spoléhat jen na sebe. Po pěti letech tvrdé dřiny a odříkání se jim podařilo koupit velký byt. Druhý majitel, starší dům, do rekonstrukce investovali maily. Ale byli šťastní! Ještě neměli ani za sebou kolaudační oslavu, a už stála na prahu Valčina teta i se synem. A aby se mladí moc nebránili, přijela teta i s babičkou. — Tak tady vás netísní, místa dost, — pochvalovala si teta. — Přidělíme mi pokoj vedle a Kájovi taky! — V našem obýváku se nespí, — zarazil Petr. — To je společná místnost! — Já tu pracovat ani nechci! — zasmála se teta Natálka. — Valčo, vysvětli manželovi, že mi se synem je nepohodlné, on chrápe! A vůbec, hosti jsou tu a vy jste ještě ani nenachystali stůl! — My jsme vás nečekali, — znejistěla Valča. — A lednička je prázdná, — přitakal Petr. — Tak už běž, Petře, do obchodu, Valča do kuchyně! — rozhodla teta Natálka. — Co stojíte? — houkla babička. — Takhle se hosty vítá! — Vám nepřijde něco divného? — zasyčel Petr, ale Valča ho odtáhla do druhého pokoje. Když se Petr vyprostil z jejího sevření, zeptal se: — Valčo, nezaměnili jsme tu role? Za chvíli je vyházím k tvojí matce! Tohle je jako návštěva? — Petře, je prostá. Z venkova. U nich je to tak běžné. — Venkov znám, ale neurvalost není tradice! Tohle je vrchol! — Prosím, nehádáme se s mámou ani s tetou! — prosila Valča. — Jinak mi všechny nervy odrovnají! A budeš jejich nepřítel. Chceš to? — Mně je jedno, jestli mě nenávidí! Brát si ohledy na takové chování – nebudu! Můžou třeba zmizet, nebudu plakat! — Petře, prosím! Mysli na mě! Jestli tetičku Natálii vyhodím, máma mě zatratí! Je to můj jediný blízký člověk! To nakonec zabralo. Petr zatnul zuby a šel nakupovat. Teta u nich pobyla dva týdny místo tří dní. Petr začal brát kapky na nervy už druhý den. Odjezd tety slavil pár radostně s koštětem a hadrem – tři dny čistili byt. Pak přišla stejná situace z Petrovy strany. — Brácho, přijel jsem na chvíli, — objal ho Dima tak, že to křuplo. — Vyřídím věci a vrátíme se! — Nemůžeš si vyřídit věci sám? — zeptal se Petr. — Co blázníš? Mám rodinu, nemůžu je nechat doma ve vsi, a sám do města! Co když najdu dobrodružství? Žena mě musí hlídat! — Proto jsi vzal děti? — divil se Petr. — S kým bych je nechal? — plácl bratra po zádech. — Pro ně je to zábava! Tak pojďme to tu rozparádit! — Dimo! — zařvala Světlana. — Já ti dám parádění, bude to třást už navždy! Po hodině a půl návštěvy Petrova bratrance s rodinou padla Valča s migrénou na gauč. Děti běhaly, ječely po byte, Světlana uměla jen řvát, víc se nedomluvila. Dima šel ven zapalovat noc, Světlana řvala ještě víc. — Petře, nejsi jedináček? — šeptla Valča do polštáře. — To je bratranec z máminy strany, — zamručel Petr. — Říkám mu cousin. — To je fuk, hlavně aby zmizel! — Věř mi, rád bych! — položil Petr ruku na srdce. — Ale stejná situace jako s tvou tetou — máma mi pak vymlátí mozek čajovou lžičkou a sní ho! Sotva se vzpamatovali z jedné návštěvy, už stáli ve dveřích další hosté. Teta Natálka se synem pořád něco zařizovali v Praze. Bratranec Dima s rodinou jezdili řešit „svoje záležitosti“. Matky si nedaly pokoj. Tchyně mučila zetě, maminka nevěstu. Neustálé napětí ničilo duševní i fyzické zdraví mladého páru. O dětech nemohla být řeč. Zdraví v háji, a hlavně – jak? — Vyměníme byt? — navrhla Valča. — Za polstrované pokoje? — zasmál se Petr. — Ty nám brzy stejně dají! — Ne, — pousmála se Valča. — Vyměníme byt za stejný v jiném čtvrti! Třeba nás nikdo nenajde! — Stejně nás najdou, — strnule řekl Petr. — A pak nám to spočítají! — Možná mezitím stihneme mít dítě? — s nadějí koukla Valča. — Nestačí jen udělat, musí se narodit, — zavrtěl Petr. — To by byl aspoň důvod. — Lepší odstěhovat se, — smutně řekla Valča. — Půjdem k přátelům? Tam se schováme! — Myslíš Katku s Václavem? — zeptal se Petr. — Ano, mají volný pokoj! — Tam ale žije Tera, — usmál se Petr. — Pamatuješ? — S ovčákem bych raději žila než s rodinou! — sklopila Valča hlavu. — Počkej! — křikl Petr, popadl mobil. — Vašku, půjč nám psa! — Kamarade, jsem tvůj dlužník! S Katkou jedeme na dovolenou, a Terka musí někde být! Ona cizí nemá ráda, vás respektuje! Dovezu krmení, pelíšek, hračky, misky! I zaplatím! — Dovez ji! — radoval se Petr. Vrátil se k Valči zas jako ranní sluníčko: — Zavolej mámě, ať zítra teta přijede! Já zavolám bratranci, ať dorazí během týdne! — Jsi si jistý? — ptala se Valča. — Rádi je pohostíme! — pronesl Petr s úsměvem. — Kdo jim může za to, že se jim náš nový spolubydlící nebude líbit? Bratranci Dimovi a jeho rodině stačilo jedno „haf haf“ německého ovčáka a raději šli do hotelu. Teta Natálka se chtěla bránit. — Zavřete toho psa někam! — bědovala, schovaná za ramenem synka. — Tetičko, to myslíte vážně? — usmál se Petr. — Čtyřicet pět kilo svalů! To není čivava, ale pořádná ovčanda! Rozvrátí každé dveře! — Proč na mě vycenila zuby? — teta zaskočena. — Nemá ráda cizí, — pokrčila Valča rameny. — Zbavte se jí! Nemůžu žít v jednom bytě s tím šelem! — Jak to jako „zbavte se“? — ohradil se Petr. — Ten milý pes je teď náš! Nemáme děti, musíme někoho milovat! A milujeme ji moc! — Nikdy ji nedáme! — dodala Valča. Za chvíli volaly obě matky a ptaly se, proč odmítli rodinné hosty. — Nikdo je nevyháněl — odpovídali jsme oběma, — sami nechtěli zůstat! Ať přijedou! Rádi je pohostíme! — A ten pes? — Mamko, my přece nikomu nebráníme! Ale ani matky už se nehrnuly na návštěvy. Po měsíci odjela Tera zpět ke svým pánům, byla připravená se kdykoliv vrátit. Nemusela – Valča čekala dvojčata.

Uncategorized

0325

Nikdo je nevyháněl, odpovídali

Bohatý muž spatřil, jak uklízečka tančí s jeho synem na invalidním vozíku – nejprve ji však ze svého domu vyhodil

Uncategorized

057

Bohatý muž jednou spatřil, jak

Jmenuji se Stefanie, je mi 68 let a dlouhá léta jsem věřila, že pro své děti dělám to nejlepší, čeho…

Uncategorized

023

Jmenuji se Ludmila, je mi 68 let

Na svatbu mého syna nikdo nikdy nezapomene. Během obřadu byly odhaleny dva tajemství

Uncategorized

053

Dnes večer nemohu spát. Myšlenky

„Vyčleňte mi pokoj,“ požadovala tchyně, ale snacha měla připravené zákonné odmítnutí

Uncategorized

095

Vyhraďte mi pokoj, zavelela tchyně

Nora přišla navštívit tchyni do práce a požádala ji o peníze na živobytí

Uncategorized

044

Jana byla moderní žena, nebo se